Tschopl-portret_29

Nejvyšší soud dal vodítko při určování výše nemajetkové újmy pozůstalým

Dne 19. 9. 2018 vydal Nejvyšší soud přelomové rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 894/2018, ve kterém blíže vyložil ustanovení § 2959 občanského zákoníku a zároveň stanovil základní zásady, podle kterých na příště soudy budou posuzovat nároky na náhradu nemajetkové újmy vzniklé při usmrcení nebo zvlášť těžkém ublížení na zdraví osoby blízké.

Společně s dalšími proměnami soukromého práva, které přinesla rekodifikace v novém občanském zákoníku, prošel zásadní proměnou i institut náhrady nemajetkové újmy, uvedený nově v ustanoveních § 2958 a § 2959 občanského zákoníku. Podle předchozí právní úpravy byla náhrada nemajetkové újmy bez ohledu na specifičnost případů stanovena paušální částkou, kdy škůdce byl povinen nahradit vytrpěné útrapy odstupňované dle stupně příbuzenství v rozmezí 85 000 až 240 000 Kč. Tento koncept byl ale odbornou dlouhodobě veřejností kritizován zejména pro svou paušálnost, a z toho důvodu byl opuštěn a nově je nyní posouzení výše nároku na náhradu nemajetkové újmy svěřeno diskreci soudu. To neznamená ovšem, že by soud mohly citovaná ustanovení vykládat zcela volně, naopak jsou omezeny zákonem zmiňovanými zásadami slušnosti. I tak je ovšem mimořádně obtížné takový nárok kvantifikovat určitou částkou. V tomto ohledu Nejvyšší soud v minulosti vyvinul aktivní roli při vypracování obdobného stanoviska, Metodiky k náhradě újmy na zdraví, kterou publikoval ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 63/2014. Tato metodika však nebyla určena pro odškodňování případů usmrcení, a tuto mezeru zhojilo až nynější rozhodnutí.

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí částečně vrací zpět k užití paušálních částek ve výši určené předchozím občanským zákoníkem. Důvody má proto zejména dva. Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že paušální náhrady nebyly opuštěny pro svou výši, ale právě pro svou paušálnost a dále upozorňuje, že požadavek vnitřní integrity právního řádu nedovoluje soudu zcela opustit koncept paušálu, neboť ministerská vyhláška pro výpočet náhrady újmy způsobené v důsledku pracovního úrazu stále platí a v praxi by tak mohly nastávat případy, kdy ve skutkově podobných nebo dokonce zcela stejných případech bude přiznávána zásadně odlišná výše náhrady duševních útrap jen z důvodu existence pracovněprávního vztahu.

V zájmu zachování reálné hodnoty náhrad je však dle názoru Nejvyššího soudu třeba zohlednit i hospodářský vývoj ve společnosti. Nejvyšší soud považuje za vhodné tyto náhrady automaticky valorizovat dle průměrné hrubé měsíční nominální mzdy v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Za základní částku náhrady, která připadne nejbližším příbuzným (manžel, rodiče, děti) lze přitom dle názoru Nejvyššího soudu považovat dvacetinásobek této průměrné mzdy.

Stanovenou základní sazbu by měl poté soud upravit nejen dle celkové povahy případu, ale i podle jednotlivých konkrétních okolností. Měl by přihlédnout zejména k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti, přičemž by měl přihlédnout k částkám náhrad přisuzovaných v obdobných případech.

Mimo výše uvedená obecná kritéria by soud měl přihlédnout i k subjektivním okolnostem, jak na straně poškozeného, tak na straně škůdce. Na straně pozůstalého je třeba přihlédnout k intenzitě vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalého, existenční závislost pozůstalého na zemřelém, případně poskytnutí jiné satisfakce (vážná omluva, uznání chyby škůdcem apod.) Dále je nutné v případě ztráty rodiče přihlédnout i k věku rodiče, neboť ztráta rodiče je v každém věku těžkou ranou, ale zcela jistě má jiný vliv na člověka v dětském věku než na člověka v dospělosti. Naopak na straně škůdce je třeba přihlédnout k postoji škůdce ke škodní události, dopad události na jeho duševní sféru, formu a míru zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce. Postoj škůdce může ovlivnit vnímání újmy pozůstalými, vstřícné chování, omluva či projevená lítost může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak lhostejnost, arogance či bezcitnost mohou újmu ještě prohloubit. K majetkovým poměrům škůdce je naopak nutno přihlédnout jen potud, pokud je nezbytné zmírnit tvrdou literu zákona. Mezi výší majetku škůdce a výší přiznané nemajetkové újmy by soud neměl činit přímou úměru. Je tedy možné říci, že Nejvyšší soud doporučuje pro vyčíslení přiměřeně spravedlivého a slušného vyčíslení výše nemajetkové újmy zohlednit jiné případy a zároveň dbát na základní sazby a zásady.

Prakticky tyto závěry Nejvyšší soud aplikoval v projednávaném případě, kdy shledal, že za útrapy spojené se ztrátou novorozeného dítěte matkou soudy měly vyjít ze základní částky 500 000 Kč, přičemž důvodem pro její zvýšení byla skutečnost, že šlo o první dítě žalobkyně a že žalobkyně byla přítomna u jeho úmrtí. Na druhé straně přihlédly též k tomu, že žalobkyně neztratila v důsledku non lege artis lékařského postupu reprodukční schopnost, v mezidobí porodila další dítě a odpovědná nemocnice již na začátku soudního sporu přiznala svoji chybu, omluvila se a poskytla prostřednictvím pojišťovny matce náhradu duševních útrap ve výši 750 000 Kč. Tato výše byla shledána přiměřenou (žalobkyně v žalobě uplatňovala celkem 3 250 000 Kč, tento nárok byl shledán nepřiměřený).

Dne 19. 9. 2018 vydal Nejvyšší soud přelomové rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 894/2018, ve kterém blíže vyložil ustanovení § 2959 občanského zákoníku a zároveň stanovil základní zásady, podle kterých na příště soudy budou posuzovat nároky na náhradu nemajetkové újmy vzniklé při usmrcení nebo zvlášť těžkém ublížení na zdraví osoby blízké.

Společně s dalšími proměnami soukromého práva, které přinesla rekodifikace v novém občanském zákoníku, prošel zásadní proměnou i institut náhrady nemajetkové újmy, uvedený nově v ustanoveních § 2958 a § 2959 občanského zákoníku. Podle předchozí právní úpravy byla náhrada nemajetkové újmy bez ohledu na specifičnost případů stanovena paušální částkou, kdy škůdce byl povinen nahradit vytrpěné útrapy odstupňované dle stupně příbuzenství v rozmezí 85 000 až 240 000 Kč. Tento koncept byl ale odbornou dlouhodobě veřejností kritizován zejména pro svou paušálnost, a z toho důvodu byl opuštěn a nově je nyní posouzení výše nároku na náhradu nemajetkové újmy svěřeno diskreci soudu. To neznamená ovšem, že by soud mohly citovaná ustanovení vykládat zcela volně, naopak jsou omezeny zákonem zmiňovanými zásadami slušnosti. I tak je ovšem mimořádně obtížné takový nárok kvantifikovat určitou částkou. V tomto ohledu Nejvyšší soud v minulosti vyvinul aktivní roli při vypracování obdobného stanoviska, Metodiky k náhradě újmy na zdraví, kterou publikoval ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 63/2014. Tato metodika však nebyla určena pro odškodňování případů usmrcení, a tuto mezeru zhojilo až nynější rozhodnutí.

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí částečně vrací zpět k užití paušálních částek ve výši určené předchozím občanským zákoníkem. Důvody má proto zejména dva. Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že paušální náhrady nebyly opuštěny pro svou výši, ale právě pro svou paušálnost a dále upozorňuje, že požadavek vnitřní integrity právního řádu nedovoluje soudu zcela opustit koncept paušálu, neboť ministerská vyhláška pro výpočet náhrady újmy způsobené v důsledku pracovního úrazu stále platí a v praxi by tak mohly nastávat případy, kdy ve skutkově podobných nebo dokonce zcela stejných případech bude přiznávána zásadně odlišná výše náhrady duševních útrap jen z důvodu existence pracovněprávního vztahu.

V zájmu zachování reálné hodnoty náhrad je však dle názoru Nejvyššího soudu třeba zohlednit i hospodářský vývoj ve společnosti. Nejvyšší soud považuje za vhodné tyto náhrady automaticky valorizovat dle průměrné hrubé měsíční nominální mzdy v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Za základní částku náhrady, která připadne nejbližším příbuzným (manžel, rodiče, děti) lze přitom dle názoru Nejvyššího soudu považovat dvacetinásobek této průměrné mzdy.

Stanovenou základní sazbu by měl poté soud upravit nejen dle celkové povahy případu, ale i podle jednotlivých konkrétních okolností. Měl by přihlédnout zejména k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti, přičemž by měl přihlédnout k částkám náhrad přisuzovaných v obdobných případech.

Mimo výše uvedená obecná kritéria by soud měl přihlédnout i k subjektivním okolnostem, jak na straně poškozeného, tak na straně škůdce. Na straně pozůstalého je třeba přihlédnout k intenzitě vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalého, existenční závislost pozůstalého na zemřelém, případně poskytnutí jiné satisfakce (vážná omluva, uznání chyby škůdcem apod.) Dále je nutné v případě ztráty rodiče přihlédnout i k věku rodiče, neboť ztráta rodiče je v každém věku těžkou ranou, ale zcela jistě má jiný vliv na člověka v dětském věku než na člověka v dospělosti. Naopak na straně škůdce je třeba přihlédnout k postoji škůdce ke škodní události, dopad události na jeho duševní sféru, formu a míru zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce. Postoj škůdce může ovlivnit vnímání újmy pozůstalými, vstřícné chování, omluva či projevená lítost může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak lhostejnost, arogance či bezcitnost mohou újmu ještě prohloubit. K majetkovým poměrům škůdce je naopak nutno přihlédnout jen potud, pokud je nezbytné zmírnit tvrdou literu zákona. Mezi výší majetku škůdce a výší přiznané nemajetkové újmy by soud neměl činit přímou úměru. Je tedy možné říci, že Nejvyšší soud doporučuje pro vyčíslení přiměřeně spravedlivého a slušného vyčíslení výše nemajetkové újmy zohlednit jiné případy a zároveň dbát na základní sazby a zásady.

Prakticky tyto závěry Nejvyšší soud aplikoval v projednávaném případě, kdy shledal, že za útrapy spojené se ztrátou novorozeného dítěte matkou soudy měly vyjít ze základní částky 500 000 Kč, přičemž důvodem pro její zvýšení byla skutečnost, že šlo o první dítě žalobkyně a že žalobkyně byla přítomna u jeho úmrtí. Na druhé straně přihlédly též k tomu, že žalobkyně neztratila v důsledku non lege artis lékařského postupu reprodukční schopnost, v mezidobí porodila další dítě a odpovědná nemocnice již na začátku soudního sporu přiznala svoji chybu, omluvila se a poskytla prostřednictvím pojišťovny matce náhradu duševních útrap ve výši 750 000 Kč. Tato výše byla shledána přiměřenou (žalobkyně v žalobě uplatňovala celkem 3 250 000 Kč, tento nárok byl shledán nepřiměřený).