Tchopl_020

Ústavní soud označil podnikání tzv. crash hunterů za rozporné s dobrými mravy

Dne 14. 2. 2018 vydal Ústavní soud ČR nález pod sp. zn. IV. ÚS 2043/17, v němž se zabýval ústavní stížnosti pojišťovny ve sporu se společností, která je tzv. lovcem dopravních nehod, o zaplacení doplatku pojistného plnění za opravu vozidla.

Poškozená majitelka havarovaného vozidla si jej nechala v servisu opravit, přičemž autoservis vyfakturoval poškozené částku přesahující 30 tisíc Kč odpovídající ceně opravy v autorizovaném servisu, přestože reálně provedl opravu méně kvalitní a s nižšími náklady. Pojišťovna uznala pouze škodu ve výši 18 tisíc Kč a uhradila toliko náklady na skutečně provedenou opravu. V autoservisu poškozenou kontaktoval tzv. lovec dopravních nehod a ta na něj postoupila žalovanou pohledávku spočívající v doplatku tvrzené ceny opravy. Následně tato společnost požadovala po pojišťovně úhradu tzv. objektivizované škody, tj. cenu v případě opravy ve značkovém servisu. Pojišťovna však odmítla zaplatit více, než skutečně provedená oprava stála.

Soud I. stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že oprava byla provedena i neoriginálními díly s nižší hodnotou, proto nemohla pojištěnci vzniknout škoda v žalované výši a následně nemohla být pohledávka platně postoupena na crash huntera. Odvolací soud naopak žalobě vyhověl s tím, že není rozhodné, zda a jak bylo vozidlo opravováno, a zda a kolik za něj poškozený vůbec zaplatil. Pokud jde o námitku pojišťovny parazitování crash huntera na systému povinného ručení, tak odvolací soud neshledal její věcné opodstatnění a uvedl, že je maximálně pochopitelná z lidského hlediska.

Pojišťovna se poté obrátila na Ústavní soud, který dospěl k názoru, že i přesto, že jde o nízkou částku, tak spor svým významem podstatně přesahuje zájmy pojišťovny, když tato problematika má poměrně velký společenský dosah.

Ústavní soud se již několikrát v minulosti zabýval problematikou náhrady škody způsobené při dopravní nehodě, přičemž vždy zdůrazňoval princip plného odškodnění za účelem ochrany poškozeného jako slabší strany. V tomto případě byl však spor mezi pojišťovnou a profesionálem, které se zabývá problematikou likvidace pojistných událostí.

Ústavní soud uvedl, že byť je dosahování zisku smyslem podnikání, tak se tak nesmí dít parazitujícím a právo zneužívajícím způsobem. Ústavní soud se postavil kriticky k podnikání lovce dopravních nehod a vyslovil vážné pochybnosti o tom, že by bylo v souladu s dobrými mravy, a tudíž že by mu mohla být poskytnuta soudní ochrana. Odvolacímu soudu pak vytkl, že nejméně těmito námitkami pojišťovny se měl zabývat.

Nález pak zdůrazňuje, že smyslem systému povinného ručení je ochrana poškozených a nelze připustit, aby na něm bylo parazitováno umělým navyšováním nákladů na odstraňování škod, čímž dochází k odčerpávání finančních prostředků, které by při poctivém jednání čerpány nebyly, což ve svém důsledku může jít k tíži všech pojistníků prodražením povinného ručení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud porušil právo pojišťovny na soudní ochranu tím, že se pouze formalisticky vypořádal s jejími námitkami ohledně nepoctivého a nemravného jednání lovce dopravních nehod a současně zasáhl do práva podnikat. Rozsudek odvolacího soudu tedy zrušil a ten se bude věcí nyní zabývat znovu, přičemž bude přezkoumávat chování crash huntera z pohledu dobrých mravů.

Autor:  Mgr. Magdalena Szopová