NFT’s z pohledu autorského práva

Fenomén NFT’s (Non-fungible tokens)

Token chápeme jako digitální jednotku, která si uchovává vlastnosti a hodnoty ve formě počítačového kódu. Příkladem mohou být běžné peníze nebo bitcoin. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se jedná o zastupitelný token, který je možné nahradit např. za jiné peníze v téže hodnotě.

Nezastupitelným tokenem je právě tzv. NFT, non-fungible token, u kterého je směna nepřípustná, a to z důvodu jeho jedinečnosti. Za jeho pomoci je možné certifikovat jak digitální média nehmotná jako např. videozáznam, hudba, tweety, tak hmotná, jehož příkladem může být třeba obraz či socha. Hmotné aktivum však musí být digitalizováno. Zajímavostí je, že původní předmět může i po jeho zániku stále existovat v digitální podobě. V současné době však můžeme pozorovat propojení těchto NFT‘s a módních předmětů. Názorným příkladem může být společnost Nike, která má zapsaný patent, který je s to propojit fyzický pár bot a jeho identickou virtuální kopii. Výhodou nezastupitelných tokenů je jistě skutečnost, že mohou zabránit neoprávněným zásahům, neboť jsou schopny rozpoznat originální digitální obsah. NFT dokážou hledat záznamy o transakcích konkrétních tokenů, díky čemuž je možné kontrolovat, kdo a jak s daným autorským dílem nakládá.

Sama světová organizace duševního vlastnictví snahy týkající se zjednodušení pravidel regulace a snazší a efektivnější sjednávání podmínek získání licencí podporuje. Příkladem může být úspěšný projekt Blockchain Task Force.

Ačkoliv může toto téma znít zezačátku poměrně komplikovaně, do budoucna tomu tak jistě nebude, neboť technologie NFT‘s zažívá v současné době velký „boom“, a je tedy pravděpodobné, že pojem nezastupitelných tokenů bude stále více skloňován, a to i ve vztahu k právu autorskému.

Přenosy dat v ohrožení?

Rozsudkem C-311/18 ze dne 16. července 2020 (známým též jako rozhodnutí Schrems II) zrušil Soudní dvůr Evropské unie pro rozpor s evropskou právní úpravou ochrany dat (GDPR) tzv. systém Privacy Shield (Štít soukromí), jenž umožňoval přenos dat mezi správcem v Evropské unii a jejich zpracovatelem v USA. Nově tak bude předávání dat do USA možné výhradně za použití standartních smluvních doložek, jejichž použití soud nevyloučil.

V rámci řízení o předběžné otázce byl Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) povolán posoudit soulad systému ochrany přenosů dat mezi správcem v EU a zpracovatelem v USA známým jako tzv. Privacy Shield (Štít soukromí) s úrovní ochrany osobních dat vyžadovanou právními předpisy Unie, především pak nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 (tzv. GDPR). V řízení pak SDEU dospěl k závěru, že současná ochrana dat prostřednictvím systému Privacy Shield již není dostatečná, v důsledku čehož Privacy Shield bez náhrady zrušil.

Nadále již tedy není možné předávat data a osobní údaje z EU do USA za pomoci Privacy Shield, když jedinou možností k předání dat zůstaly standartní smluvní doložky, jejichž platnost soud svým rozhodnutím nezrušil, třebaže jejich použití podmínil testem přiměřenosti (proporcionality). V praxi tak bude správce při předání dat povinen sám vyhodnotit, zda záruky ochrany a ochranná opatření obsažená ve smluvních doložkách poskytují srovnatelnou úroveň ochrany zaručenou GDPR a Listinou základních práv EU. Pokud by tak správce dat neučinil a data poskytl, vystavoval by se riziku uložení správních pokut či jiných sankcí právě v režimu GDPR.

Rozsudek SDEU citelně zasáhl tisíce amerických společností, mezi jimi také Amazon, Google, či Meta, které účinky rozhodnutí ztratily status bezpečného zpracovatele osobních údajů ve třetí zemi v režimu Privacy Shield. Právě poslední jmenovaná společnost provozující mimo jiné sociální sítě Facebook a Instagram vyjádřila v této souvislosti obavy, když uvedla, že „pokud by se nemohla spolehnout na nové nebo stávající dohody k přesunu dat, pak by pravděpodobně nebyla schopná nabídnout řadu svých nejvýznamnějších produktů a služeb, včetně Facebooku a Instagramu, v Evropě“. V současné době tak evropští regulátoři ve spolupráci s odborníky s USA přepracovávají nařízení o tom, jak evropská data do USA přenášet, aby byla zachována jak ochrana soukromí, tak veřejný zájem v podobě národní bezpečnosti.

Nekonečný příběh skončil, novela pandemického zákona byla přijata

I přes všechny obstrukce se nakonec Poslanecké sněmovně podařilo schválit novelu pandemického zákona, která má reagovat na aktuální epidemiologickou situaci a také poskytnout lepší právní podklad pro mimořádná opatření. Právě nedostatek zákonného podkladu byl také důvodem pro zásahy Nejvyššího správního soudu do mimořádných opatření. V tomto článku se tedy podíváme na některé aspekty této novely.

Rozšíření možností vydávat mimořádná opatření

Ministerstvu zdravotnictví se rozšíří možnosti pro vydávání mimořádných opatření díky širšímu a konkrétnějšímu výčtu činností, které bude možné regulovat. Jedná se tak o činnosti vykonávané jak v provozovně, tak i mimo ni. Do první kategorie spadá např. činnost tržnice, zoologické či botanické zahrady, muzea, galerie, hradu či zámku, knihovny, hvězdárny, planetária, různých představení, slavností, festivalů, trhů, veletrhů, výstav či příměstských táborů. Mezi činnosti provozované mimo provozovny patří služby vykonávané přímo u zákazníka jako kadeřnictví, kosmetika, manikúra, pedikúra a také taxislužba.

Dále bude možné regulovat provoz vnitřních a vnějších sportovišť, omezit konání soukromých akcí, kde se setkává více lidí na jednom místě. Je vhodné zde připomenout, že Nejvyšší správní soud právě nedávno zrušil opatření o omezení činnosti klubů, diskoték a stravovacích zařízení, protože k němu Ministerstvo zdravotnictví nemělo zmocnění. Díky této novele by se už podobný výsledek pro stát neměl před soudy opakovat.

Různé způsoby pro oznámení izolace

Novela ale nekončí pouze u rozšíření pravomocí ministerstva. Nově bude možné nařídit testování nejen pro zaměstnance, ale také i pro podnikatele, studenty a žáky. Izolaci po pozitivním testu bude možné nařídit ústně nebo písemně, a to i pomocí prostředku komunikace na dálku, například zprávou SMS. Novela také představuje kontrolní systém takto nařízené izolace, kdy je možné požádat do 3 dnů od oznámení o její přezkum. Takto nařízená izolace musí být do 3 dnů přezkoumána a pokud není důvodná, může jí krajská hygienická stanice zrušit.

Rozhodování právnických osob

Další novinkou je úprava rozhodování orgánů právnických osob. Pokud se členové orgánu právnické osoby nemohou kvůli nějakému mimořádnému opatření osobně sejít, může takový orgán rozhodovat mimo zasedání v písemné formě nebo za pomocí technických prostředků, a to i v případě, že to společenská smlouva nebo stanovy nepřipouští.

Účinnost novely

Je třeba zdůraznit, že schválením této novely nezačnou všechna výše uvedená omezení platit. Samotný pandemický zákon tyto konkrétní opatření neobsahuje a dané aktivity sám neomezuje. Slouží jako základ pro případné vyhlášky Ministerstva zdravotnictví, které budou reagovat na konkrétní situaci.

Jedním z důvodů přijetí novely byla i skutečnost, že platnost zásadních ustanovení pandemického zákona, která slouží právě jako podklad pro vydávání mimořádných opatření, byla časově omezena na konec února. Bez novelizace by tento zákonný podklad automaticky zmizel a vláda by v případě potřeby musela znovu vyhlásit nouzový stav.

Původní vládní návrh počítal s neomezenou platností těchto ustanovení s tím, že vývoj pandemie je neodhadnutelný a jakmile to v budoucnu bude třeba, lze stav pandemické pohotovosti ukončit usnesením Poslanecké sněmovny. Tento postup se ale setkal s kritikou. Ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou je proto platnost opatření znovu omezena, tentokrát do konce listopadu.

Žádný legitimní důvod rozdílného zacházení

Nejvyšší správní soud část sporného opatření spolu s argumenty navrhovatele přezkoumal a určil, že bod I čl. 18 mimořádného opatření je v rozporu se zákonem, neboť s navrhovatelem (potažmo i dalšími osobami s naměřenými protilátkami) bylo zacházeno rozdílně než s osobami, které se nechaly očkovat či nemoc prodělaly.

Při posouzení, zda došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Listiny „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech“ soud zkoumal, zda šlo o různé subjekty, které se nachází ve stejné či obdobné situaci, dále zda je s těmito subjekty zacházeno rozdílným způsobem a jestli jde zacházení této skupině k tíži a zda má takové zacházení legitimní cíl.

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že Ministerstvo zdravotnictví žádný legitimní důvod odlišného zacházení s osobami očkovanými či vyléčenými a osobami s laboratorně naměřenými protilátkami nemělo. Z napadené části mimořádného opatření bylo také, jak již bylo výše uvedeno, zřejmé, že s navrhovatelem bylo nakládáno rozdílně a takové zacházení šlo jen a pouze k jeho tíži, neboť markantním způsobem zasahovalo nejen do jeho sociální sféry.

Nejvyšší správní soud tedy shledal, že mimořádné opatření v čl. I bod 18 bylo v rozporu se zákonem a stanovil Ministerstvu zdravotnictví povinnost k zaplacení nákladů řízení.

K aktuálnímu stavu ochrany oznamovatelů (tzv. whistleblowerů)

Ačkoliv Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR zákon na ochranu oznamovatelů (tzv. whistleblowerů) doposud neschválila, došlo k 17. 12. 2021 k uplynutí dvouleté transpoziční lhůty směrnice o ochraně oznamovatelů. V důsledku toho získává směrnice tzv. přímý vertikální účinek. Práva a povinnosti plynoucí ze směrnice se tak stávají přímo použitelnými a závaznými. 

Uplynutí transpoziční lhůty 

V oběžníku naší advokátní kanceláře č. 7/2020 jsme vás informovali o stavu procesu schvalování zákona o ochraně oznamovatelů (tzv. whistleblowerů). V současné době je návrh předmětného zákona projednáván ve výborech Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a finální podoba zákona, jakož i okamžik jeho schválení, zůstává nejistý. 

Dne 17. 12. 2021 však uplynula tzv. transpoziční lhůta, tedy lhůta, v rámci které musí být obsah směrnice EU, v tomto případě směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále jen „směrnice o ochraně oznamovatelů“), přenesen do vnitrostátního práva jednotlivých členských států. Navzdory uplynutí transpoziční lhůty se přes opakované snahy Ministerstva spravedlnosti nepodařilo obsah směrnice do českého práva implementovat, čímž směrnice o ochraně oznamovatelů získala tzv. přímý (bezprostřední) vertikální účinek. 

Přímý vertikální účinek směrnice znamená, že se obsahu neimplementované směrnice EU můžou vůči členskému státu dovolávat jednotlivci, kterým směrnice přiznává konkrétní práva. Současně je zapotřebí, aby v důsledku opožděné či vadné implementace směrnice byly zájmy či právní postavení jednotlivce přímo dotčeny. Pojem stát je přitom v souvislosti s nepřímým účinkem směrnice nezbytné vykládat extenzivně. Státem se tak rozumí nejen soustava orgánů členského státu, ale rovněž veškeré subjekty veřejného práva, nad kterými členský stát vykonává kontrolu. 

Práva a povinnosti plynoucí ze směrnice o ochraně oznamovatelů 

Hlavní důvod pro přijetí směrnice o ochraně oznamovatelů představuje ochrana veřejného zájmu v rámci EU (zadávání veřejných zakázek, poskytování finančních služeb, ochrana životního prostředí, ochrana spotřebitele etc.), přičemž směrnice vychází z myšlenky, že se osoby o ohrožení či poškození veřejného zájmu dozvídají zpravidla při výkonu zaměstnání či jiné obdobné činnosti. Cílem směrnice o ochraně oznamovatelů je pak poskytnout dostatečnou ochranu osobám, které takové poškození (či pouhé ohrožení) veřejného zájmu kvalifikovaným způsobem oznámí. 

Směrnice předně stanoví zaměstnavatelům povinnost vytvořit tzv. „vnitřní kanály“, prostřednictvím kterých může osoba disponující informacemi o ohrožení či porušení veřejného zájmu učinit oznámení. Vnitřní kanály mohou být provozovány jak interní osobou (např. zvlášť určeným zaměstnancem), tak osobou stojící vně zaměstnavatele. Vedle vnitřních kanálů přináší směrnice rovněž možnost využít tzv. „extérních kanálů“ (v současnosti již Ministerstvo spravedlnosti spustilo externí oznamovací systém EOS) či za splnění určitých podmínek může oznamovatel své oznámení zveřejnit. 

Státům pak ze směrnice plyne povinnost přijmout nezbytná opatření zakazující jakoukoliv formu odvetných opatření, které by zaměstnavatel mohl vůči oznamovateli uplatit. Za odvetné opatření směrnice považuje např. převedení oznamovatele na nižší pozici nebo nepovýšení, diskriminaci, znevýhodňující nebo nespravedlivé zacházení, jakýkoliv nátlak zastrašování, obtěžování nebo ostrakizaci či uložení nebo použití disciplinárních opatření, důtky či jiných sankcí včetně finančního postihu. 

Konečně směrnice zakotvuje povinnost zachovávat v tajnosti totožnost oznamovatele či povinnost zaměstnavatelů vést záznamy o obdržených oznámeních. 

Hledání ztraceného dodavatele: Odpočet DPH a jeho podmínky

Soudní dvůr Evropské unie rozhodl v rozsudku ze dne 15. 12. 2021 ve věci C-154/20 spor dvou senátů Nejvyššího správního soudu o výklad podmínek na přiznání práva na odpočet DPH. Rozsudek měl vyřešit otázku, jestli uznat nárok na odpočet DPH, pokud žadatel neprokáže, kdo byl jeho skutečný dodavatel.

Smysl nároku na odpočet DPH 

Daní z přidané hodnoty má být zatížen pouze koncový zákazník, který se zakoupeným zbožím nepodniká. Touto daní nemá být zatížen obchod mezi podnikateli a nemá tak ovlivnit jejich příjmy a výdaje. Pokud plátce DPH (podnikatel) koupí zboží nebo službu od dalšího plátce a toto zboží dále použije pro svoji ekonomickou aktivitu, může si částku odpovídající DPH zaplacenou svému dodavateli odečíst. Tento princip se nazývá princip daňové neutrality a je na něm založen unijní systém DPH. 

Pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet DPH je nutné splnit tzv. podmínky hmotněprávní a formální povahy. Hmotněprávní podmínky jsou následující: žadatel je osobou povinnou k dani, zboží nebo službu dodala nebo poskytla jiná osoba povinná k dani a žadatel toto zboží nebo službu použil na výstupu pro účely zdanitelných plnění. Mezi formální podmínky řadíme splnění nároků na podobu faktury (která tak má obsahovat např. datum vystavení, identifikaci osoby dodávající zboží, identifikaci daného zboží apod.). 

Uvedením skutečného dodavatele na faktuře splní žadatel jednu z formálních podmínek. V předchozích rozhodnutích však Soudní dvůr dospěl k závěru, že princip neutrality DPH vyžaduje, aby správce daně přiznal žadateli nárok na odpočet, i když nesplnil některé formální podmínky. Patří mezi ně i uvedení skutečného dodavatele? Právě tato otázka byla předmětem celého sporu. 

Rozdílné názory na důkazní břemeno 

Celý příběh začal čtvrtým senátem Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ve věci Stavitelství Melichar dospěl k závěru, že podle praxe Soudního dvora vyžaduje zásada neutrality DPH, aby byl odpočet DPH uznán i daňovému subjektu, který neprokázal, že dodavatel uvedený na faktuře je dodavatelem skutečným. 

Stejně jako Stavitelství Melichar i společnost Kemwater ProChemie nedokázala prokázat, kdo byl jejím skutečným dodavatelem a kvůli tomu jí správce daně neuznal nárok na odpočet. 

Kasační stížnost však vyřizoval senát první, který s výkladem čtvrtého senátu nesouhlasil (argumentoval, že rozsudek u Stavitelství Melichar je v rozporu s předchozí praxí Nejvyššího správní soudu a opírá se o rozhodnutí Soudního dvora, které představují excesy a nejsou převládajícím názorem). Obrátil se proto na rozšířený senát, jehož úkolem je sjednotit rozhodování různých senátů, kteří se navzájem neshodnou. Rozšířený senát na základě toho podal předběžnou otázku Soudnímu dvoru, kde poukázal na rozporuplnost v rozhodovací praxi a požádal o rozhodnutí, který z těchto dvou názorů je správný. 

Závěry Soudního dvora 

V rozsudku ze dne 15. 12. 2021 ve věci C-154/20 dospěl Soudní dvůr k závěru, že i když může být nárok na odpočet přiznán i osobě, která nesplnila určité formální podmínky, je situace jiná, pokud nesplnění těchto formálních podmínek mělo za následek nemožnost prokázat splnění některé podmínky hmotněprávní. 

Pokud se nepodaří identifikovat skutečného dodavatele a žadatel nepodá důkaz, že tento dodavatel byl osobou povinnou k dani nebo to správce daně nemůže zjistit ze skutkových okolností, musí být nárok na odpočet DPH odepřen. Mezi skutkové okolnosti prokazující postavení dodavatele patří např. objem a cena zboží či služeb, ze kterých lze s jistotou dovodit, že roční obrat překračuje částku, do které by byl dodavatel osvobozen od daně a že je tento dodavatel nutně v postavení osoby povinné k dani. 

Stále není vše jasné 

Jak se tedy postavit k tomuto závěru? Lze pouze na základě vysoké ceny obchodovaného zboží uznat nárok na odpočet, i když dodavatele neznáme, protože kvůli vysoké ceně nemohl být osvobozen od daně? Tato otázka pořád není dostatečně vyjasněná a bude záležet na tom, jak rozsudek vyloží rozšířený senát, který otázku podal. 

Historický milník – uzákonění zahrádkářské činnosti

K radosti českých zahrádkářů vstoupil dne 1. 12. 2021 v účinnost zákon č. 221/2021 Sb., o podpoře zahrádkářské činnosti (dále jen „zahrádkářský zákon“), jímž došlo k historicky prvnímu zakotvení zahrádkářské činnosti v českém právním řádu. Zákon definuje například zahrádkářský spolek či osadu, propachtování a nájem pozemků pro zahrádkářskou činnost či povinnosti orgánů veřejné správy při podpoře zahrádkářské činnosti.

Zahrádkářský zákon definuje zahrádkářskou činnost jako veřejně prospěšnou činnost zaměřenou na pěstování ovoce, zeleniny, květin, užitkových nebo okrasných rostlin, jejich další zpracování nebo úpravu. Současně zákon vyzdvihuje podíl zahrádkářské činnosti na zachování a ochraně zemědělského půdního fondu, zadržování vody v krajině či podpoře druhové rozmanitost, čímž zákonodárce vyzdvihuje společenský význam zahrádkářské činnosti oproti jiným soukromoprávním aktivitám.

Zahrádkářským spolkem se pak dle zahrádkářského zákona rozumí veřejně prospěšný spolek, který vykonává zahrádkářskou činnost podle tohoto zákona prostřednictvím svých členů zpravidla v zahrádkářské osadě v souladu se svými stanovami a přispívá svou činností k dosahování obecného blaha. Kromě speciálních ustanovení zahrádkářského zákona se na zahrádkářský spolek uplatní obecná právní úprava spolku upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „OZ“).  Podle spolkových ustanovení OZ tak platí, že zahrádkářský spolek musí být založen alespoň 3 osobami vedenými společným zájmem a současně může být hlavní činností spolku jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Zisk z činnosti zahrádkářského spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost včetně správy spolku.

Zahrádkářskou osadou se oproti tomu rozumí pozemek nebo více pozemků v užívání nebo požívání spolku, které umožňuje jejich individuální užívání nebo požívání alespoň 3 členy tohoto spolku.

Zvláštní úprava pachtu a nájmu pozemků

Zahrádkářský zákon přináší rovněž vlastní právní úpravu pachtu a nájmu pozemků pro zahrádkářskou činnost. Zahrádkářskému spolku lze pozemek pro zahrádkářskou činnost propachtovat pouze na dobu určitou, a to nejméně na dobu 2 let. Je-li propachtovatelem obec nebo stát, lze pacht ujednat nejméně na dobu 10 let. Je-li smlouva uzavřena na dobu kratší, platí, že byl pach uzavřen na dobu 2, resp. 10 let. Spolek je přitom oprávněn pozemek, který mu byl propachtován k zahrádkářské činnosti, propachtovat členovi spolku k provozování zahrádkářské činnosti i bez souhlasu propachtovatele.

Odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem při výkonu závislé práce

 

Sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli o tom, kdo je odpovědný za vzniklou škodu, není v praxi rozhodně málo a často tento typ sporů končí až u soudu. Problematikou se nedávno zabýval i Nejvyšší soud a v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1029/2021 jasně stanovil, že v takových případech nese na bedrech odpovědnost výlučně zaměstnavatel.

Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání, kterým se žalobce domáhal vydání věci a zaplacení určité částky v případě nemožnosti jejího vydání. Žalovaným byl v tomto případě společnost, která provedla demontáž kuchyňského vybavení ve stravovacím zařízení, a zaměstnanec této společnosti, který demontáž prováděl.

Okresní soud žalobu zamítl a určil, že žalobce nemá nárok ani na vydání věci, neboť neuzavřel se žalovanou společností dohodu o převzetí a úschově zařízení, ani na náhradu škody dle ustanovení § 2913 občanského zákoníku.

Krajský soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovanému zaměstnanci a zrušil jej v části výroku, kterou byla zamítnuta žaloba proti žalované společnosti. Věc pak vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Odpovídá pouze společnost

Odvolací soud měl za to, že za škodu odpovídá pouze a jen žalovaná společnost, nikoliv její zaměstnanec, neboť ten jednal při plnění pracovních úkolů. Ve svém stanovisku poukázal na ustanovení § 2914 občanského zákoníku, které upravuje škodu způsobenou zaměstnancem či jiným pomocníkem. Ustanovení vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, by měl nést rizika z jeho činností spojená.

Žalovaný zaměstnanec v tomto případě vykonával závislou práci, tzn. vykonával ji osobně ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, jménem zaměstnavatele a dle jeho pokynů. Je zde tedy zřejmá návaznost zaměstnance na zaměstnavatele. Jestliže zaměstnanec vykonává závislou práci, při níž způsobí škodu, pak za ni odpovídá zaměstnavatel.

Nejvyšší soud tedy žalobcovo dovolání zamítl a jasně stanovil, že za škodu způsobenou zaměstnancem při práci je odpovědný zaměstnavatel.

Nejvyšší soud se zabýval nabídkou veganské stravy ve vazbě

Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4133/2019 zabýval případem, kdy žalobce strávil sedm a půl měsíce ve vazební věznici a přes své opakované žádosti a stížnosti mu věznice nenabídla veganskou stravu. Nejvyšší soud rozhodl, že žalobce má na veganskou stravu právo.

Žalobce je dlouhodobě vegan a z etických důvodů odmítá konzumaci živočišných výrobků. Na jeho požadavky věznice odpověděla, že mu může nabídnout pouze vegetariánskou stravu, ne veganskou. Veganská strava by se nevešla do nutričních hodnot předepsaných pro každého vězně. Nicméně mu umožnila, aby si jídlo zařídil na vlastní náklady dovážkou balíčků.

Otevřenost vězňům

Obecně otázka respektu k veganům nenabírá v běžném životě příliš velkou závažnost. Většinou lze konstatovat, že je věcí každého, jak se stravuje a obecně, jak žije, dokud neporušuje zákony a nezasahuje do svobody ostatních. Vězení ale celou diskuzi podstatně oživuje. Nutí nás také k zamyšlení, jak otevřená má společnost vůči vězňům být. Vězeň se totiž ocitá pod přímou kontrolou státu, který rozhoduje o jeho každodenním životě a zajišťuje mu tedy i stravu. Náklady na stravu jsou veřejnými zdroji, a proto je věcí každého, jak s nimi bude zacházeno.

I když žalobce v tomto případě uspěl, důvodem byla zejména absence jasné zákonné úpravy a specifičnost výkonu vazby, která nepředstavuje trest. V podmínkách vězení je současná úprava spíše restriktivní a vězni veganské jídlo dostanou, pokud to není vězení na obtíž.

Názory soudu prvního stupně a odvolacího

V tomto případě považoval vězeň jednání vazební věznice za ponižující a žalobou se domáhal omluvy. Soud prvního stupně dal žalobci za pravdu. Podle něj byl postup věznice v rozporu s právem na svobodu myšlení a svědomí. K přípravě veganské stravy není potřeba speciální technika a věznice by se i tak vešla do stanoveného limitu 57 Kč na jídlo pro jednoho vězně.

Odvolací soud s tím ale nesouhlasil a žalobu zamítl. Veganská strava je finančně náročná. Je nutné pamatovat i na to, že věznice má dalších 400 vězňů, kterým se připravují normální obědy a kteří by tak dostávali ve srovnání s žalobcem lacinější jídlo. Nelze použít případ z ESLP, kdy šlo o poskytnutí vegetariánské stravy buddhistovi, protože veganství tady není projevem náboženského vyznání žalobce. Navíc věznice žalobci umožnila, aby se stravoval na vlastní náklady pomocí zasílaných balíčků. I podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 227/97 není možné po veřejné moci požadovat, aby hradila veškeré náklady na realizaci přesvědčení nebo víry, aniž by nebyl narušen účel a smysl omezení osobní svobody.

Jak posoudit zásah do svobody přesvědčení

Nejvyšší soud, stejně jako odvolací soud, rozlišil dvě specifické sféry svobody přesvědčení. Na jedné straně je svoboda v oblasti vnitřní názorové autonomie jednotlivce, která je absolutní a stát do ní nesmí za žádných okolností zasáhnout. Na straně druhé je svoboda vnější, kterou představuje svoboda projevovat své náboženské vyznán nebo přesvědčení. Při splnění podmínek čl. 9 Úmluvy do ní stát zasáhnout smí.

K posouzení souladu zásahu s čl. 9 vytvořil ESLP ve své rozhodovací praxi pětistupňový test. V něm pokládáme následující otázky: Spadá projednávaná věc pod rozsah čl. 9 Úmluvy? Došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 9? Byl zásah v souladu se zákonem? Sledoval zásah alespoň jeden z legitimních cílů vymezených v čl. 9 odst. 2? Byl zásah nezbytný v demokratické společnosti?

Veganství představuje přesvědčení, přičemž není rozumných pochybností, že odmítání stravy založené na živočišných produktech je základním znakem veganství. Na tento případ je i použitelná judikatura ESLP týkající se náboženského přesvědčení. Bylo tedy nesprávné, pokud odvolací soud vnímal ochranu světonázoru jednotlivce jako méně významnou než ochranu víry či náboženského přesvědčení.

Další podmínkou je soulad zásahu se zákonem. Samotná Úmluva připouští, aby se v jejím kontextu za zákon bral i předpis nižší právní síly jako např. vyhláška. Nicméně v české právním řádu je možnost zásahu do základních práv přísněji omezena čl. 4 odst. 2 Listiny, podle kterého lze práva a svobody stanovené Listinou omezit pouze zákonem. Nelze je tedy omezit vyhláškou nebo dokonce interním dokumentem Vězeňské služby.

Specifika vazby

Specificky v tomto případu je ještě nutné vnímat to, že žalobce byl umístěn do vazby, kterou nelze vnímat jako trest a na osobu umístěnou ve vazbě je nutné stále hledět jako na nevinnou. Navíc zákon o výkonu vazby neobsahuje omezení jako pro výkon trestu odnětí svobody, kdy se k požadavkům vězňů na jídlo přihlíží v rozsahu, jaký to umožňuje provoz věznice.

Naplnění podmínky legitimního cíle je tedy nutné zkoumat pouze u zákona o výkonu vazby a je nutné se ptát, jestli je nezbytný v demokratické společnosti. Pokud zákon mluví o tom, že je nutné přihlížet ke kulturním a náboženským tradicím obviněných, je nutno tuto zásadu vykládat nikoliv restriktivně, ale naopak je brát jako pokyn k co nejširšímu respektu práv zakotvených v čl. 9 Úmluvy.

Přesvědčivý nebyl ani argument, že má věznice dalších 400 vězňů a na přípravu stravy podle individuálních potřeb nemá prostředky. Vězeňské podmínky, které porušují lidská práva vězňů, nelze totiž ospravedlnit nedostatkem prostředků. Nutno připomenout, že věznice byla schopna připravovat stravu pro vegetariány.

Pokud chtěl soud omezit možnosti podávání veganské stravy pro osoby ve vazbě, měl udělat test proporcionality a zvážit proti sobě střet svobody přesvědčení vězně a praktická omezení věznice. Jestliže tyto dvě hlediska ve svém rozhodnutí dostatečně nevyvážil, bylo jeho rozhodnutí nezákonné.

Nejvyšší soud tedy rozsudek odvolacího soudu zrušil, vrátil ho zpět k novému rozhodnutí a zavázel jej svým právním názorem. Když odvolací soud rozhodoval znovu, dal žalobci zapravdu a nařídil Ministerstvu spravedlnosti, aby se mu jménem České republiky omluvilo.

Oběžník říjen 2021

Vážení klienti a zájemci,

Jako každý měsíc Vás informujeme o zajímavých tématech z oblasti práva. Náš Oběžník na měsíc říjen je k nahlédnutí zde:

obeznik_rijen_2021

Témata v říjnovém čísle:

  • Jaké jsou požadavky na výzvy správce daně a co spadá pod majetek vytvořený vlastní činností?
  • Nová oznamovací povinnost provozovatelů digitálních platforem
  • Omezení marketingových volání a změna principu používání cookies

Srdečně,

Tschöpl & Partner