K aktuálnímu stavu ochrany oznamovatelů (tzv. whistleblowerů)

/v , /od

Ačkoliv Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR zákon na ochranu oznamovatelů (tzv. whistleblowerů) doposud neschválila, došlo k 17. 12. 2021 k uplynutí dvouleté transpoziční lhůty směrnice o ochraně oznamovatelů. V důsledku toho získává směrnice tzv. přímý vertikální účinek. Práva a povinnosti plynoucí ze směrnice se tak stávají přímo použitelnými a závaznými. 

Uplynutí transpoziční lhůty 

V oběžníku naší advokátní kanceláře č. 7/2020 jsme vás informovali o stavu procesu schvalování zákona o ochraně oznamovatelů (tzv. whistleblowerů). V současné době je návrh předmětného zákona projednáván ve výborech Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a finální podoba zákona, jakož i okamžik jeho schválení, zůstává nejistý. 

Dne 17. 12. 2021 však uplynula tzv. transpoziční lhůta, tedy lhůta, v rámci které musí být obsah směrnice EU, v tomto případě směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále jen „směrnice o ochraně oznamovatelů“), přenesen do vnitrostátního práva jednotlivých členských států. Navzdory uplynutí transpoziční lhůty se přes opakované snahy Ministerstva spravedlnosti nepodařilo obsah směrnice do českého práva implementovat, čímž směrnice o ochraně oznamovatelů získala tzv. přímý (bezprostřední) vertikální účinek. 

Přímý vertikální účinek směrnice znamená, že se obsahu neimplementované směrnice EU můžou vůči členskému státu dovolávat jednotlivci, kterým směrnice přiznává konkrétní práva. Současně je zapotřebí, aby v důsledku opožděné či vadné implementace směrnice byly zájmy či právní postavení jednotlivce přímo dotčeny. Pojem stát je přitom v souvislosti s nepřímým účinkem směrnice nezbytné vykládat extenzivně. Státem se tak rozumí nejen soustava orgánů členského státu, ale rovněž veškeré subjekty veřejného práva, nad kterými členský stát vykonává kontrolu. 

Práva a povinnosti plynoucí ze směrnice o ochraně oznamovatelů 

Hlavní důvod pro přijetí směrnice o ochraně oznamovatelů představuje ochrana veřejného zájmu v rámci EU (zadávání veřejných zakázek, poskytování finančních služeb, ochrana životního prostředí, ochrana spotřebitele etc.), přičemž směrnice vychází z myšlenky, že se osoby o ohrožení či poškození veřejného zájmu dozvídají zpravidla při výkonu zaměstnání či jiné obdobné činnosti. Cílem směrnice o ochraně oznamovatelů je pak poskytnout dostatečnou ochranu osobám, které takové poškození (či pouhé ohrožení) veřejného zájmu kvalifikovaným způsobem oznámí. 

Směrnice předně stanoví zaměstnavatelům povinnost vytvořit tzv. „vnitřní kanály“, prostřednictvím kterých může osoba disponující informacemi o ohrožení či porušení veřejného zájmu učinit oznámení. Vnitřní kanály mohou být provozovány jak interní osobou (např. zvlášť určeným zaměstnancem), tak osobou stojící vně zaměstnavatele. Vedle vnitřních kanálů přináší směrnice rovněž možnost využít tzv. „extérních kanálů“ (v současnosti již Ministerstvo spravedlnosti spustilo externí oznamovací systém EOS) či za splnění určitých podmínek může oznamovatel své oznámení zveřejnit. 

Státům pak ze směrnice plyne povinnost přijmout nezbytná opatření zakazující jakoukoliv formu odvetných opatření, které by zaměstnavatel mohl vůči oznamovateli uplatit. Za odvetné opatření směrnice považuje např. převedení oznamovatele na nižší pozici nebo nepovýšení, diskriminaci, znevýhodňující nebo nespravedlivé zacházení, jakýkoliv nátlak zastrašování, obtěžování nebo ostrakizaci či uložení nebo použití disciplinárních opatření, důtky či jiných sankcí včetně finančního postihu. 

Konečně směrnice zakotvuje povinnost zachovávat v tajnosti totožnost oznamovatele či povinnost zaměstnavatelů vést záznamy o obdržených oznámeních.