Hledání ztraceného dodavatele: Odpočet DPH a jeho podmínky

Soudní dvůr Evropské unie rozhodl v rozsudku ze dne 15. 12. 2021 ve věci C-154/20 spor dvou senátů Nejvyššího správního soudu o výklad podmínek na přiznání práva na odpočet DPH. Rozsudek měl vyřešit otázku, jestli uznat nárok na odpočet DPH, pokud žadatel neprokáže, kdo byl jeho skutečný dodavatel.

Smysl nároku na odpočet DPH 

Daní z přidané hodnoty má být zatížen pouze koncový zákazník, který se zakoupeným zbožím nepodniká. Touto daní nemá být zatížen obchod mezi podnikateli a nemá tak ovlivnit jejich příjmy a výdaje. Pokud plátce DPH (podnikatel) koupí zboží nebo službu od dalšího plátce a toto zboží dále použije pro svoji ekonomickou aktivitu, může si částku odpovídající DPH zaplacenou svému dodavateli odečíst. Tento princip se nazývá princip daňové neutrality a je na něm založen unijní systém DPH. 

Pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet DPH je nutné splnit tzv. podmínky hmotněprávní a formální povahy. Hmotněprávní podmínky jsou následující: žadatel je osobou povinnou k dani, zboží nebo službu dodala nebo poskytla jiná osoba povinná k dani a žadatel toto zboží nebo službu použil na výstupu pro účely zdanitelných plnění. Mezi formální podmínky řadíme splnění nároků na podobu faktury (která tak má obsahovat např. datum vystavení, identifikaci osoby dodávající zboží, identifikaci daného zboží apod.). 

Uvedením skutečného dodavatele na faktuře splní žadatel jednu z formálních podmínek. V předchozích rozhodnutích však Soudní dvůr dospěl k závěru, že princip neutrality DPH vyžaduje, aby správce daně přiznal žadateli nárok na odpočet, i když nesplnil některé formální podmínky. Patří mezi ně i uvedení skutečného dodavatele? Právě tato otázka byla předmětem celého sporu. 

Rozdílné názory na důkazní břemeno 

Celý příběh začal čtvrtým senátem Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ve věci Stavitelství Melichar dospěl k závěru, že podle praxe Soudního dvora vyžaduje zásada neutrality DPH, aby byl odpočet DPH uznán i daňovému subjektu, který neprokázal, že dodavatel uvedený na faktuře je dodavatelem skutečným. 

Stejně jako Stavitelství Melichar i společnost Kemwater ProChemie nedokázala prokázat, kdo byl jejím skutečným dodavatelem a kvůli tomu jí správce daně neuznal nárok na odpočet. 

Kasační stížnost však vyřizoval senát první, který s výkladem čtvrtého senátu nesouhlasil (argumentoval, že rozsudek u Stavitelství Melichar je v rozporu s předchozí praxí Nejvyššího správní soudu a opírá se o rozhodnutí Soudního dvora, které představují excesy a nejsou převládajícím názorem). Obrátil se proto na rozšířený senát, jehož úkolem je sjednotit rozhodování různých senátů, kteří se navzájem neshodnou. Rozšířený senát na základě toho podal předběžnou otázku Soudnímu dvoru, kde poukázal na rozporuplnost v rozhodovací praxi a požádal o rozhodnutí, který z těchto dvou názorů je správný. 

Závěry Soudního dvora 

V rozsudku ze dne 15. 12. 2021 ve věci C-154/20 dospěl Soudní dvůr k závěru, že i když může být nárok na odpočet přiznán i osobě, která nesplnila určité formální podmínky, je situace jiná, pokud nesplnění těchto formálních podmínek mělo za následek nemožnost prokázat splnění některé podmínky hmotněprávní. 

Pokud se nepodaří identifikovat skutečného dodavatele a žadatel nepodá důkaz, že tento dodavatel byl osobou povinnou k dani nebo to správce daně nemůže zjistit ze skutkových okolností, musí být nárok na odpočet DPH odepřen. Mezi skutkové okolnosti prokazující postavení dodavatele patří např. objem a cena zboží či služeb, ze kterých lze s jistotou dovodit, že roční obrat překračuje částku, do které by byl dodavatel osvobozen od daně a že je tento dodavatel nutně v postavení osoby povinné k dani. 

Stále není vše jasné 

Jak se tedy postavit k tomuto závěru? Lze pouze na základě vysoké ceny obchodovaného zboží uznat nárok na odpočet, i když dodavatele neznáme, protože kvůli vysoké ceně nemohl být osvobozen od daně? Tato otázka pořád není dostatečně vyjasněná a bude záležet na tom, jak rozsudek vyloží rozšířený senát, který otázku podal.