Tchopl_013

Ústavní soud: při stanovení výše výživného je nutné zohlednit i vzdálenost mezi rodiči

Dne 19. 6. 2018 vydal Ústavní soud ČR nález pod sp. zn. I. ÚS 2996/17, v němž se mimo jiné dotkl otázky nákladů jednoho z rodičů vynaložených na cestování za dětmi, které jsou svěřeny do péče druhého z rodičů a mají bydliště v poměrně velké vzdálenosti v souvislosti se stanovení výše výživného.

Krajský soud v Brně přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, přičemž potvrdil rozhodnutí o tom, že dvě nezletilé děti byly svěřeny do výlučné péče matky, a lehce pozměnil výrok o výživném a o styku otce s dětmi.

Otec proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal ústavní stížnost, v níž namítal, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly okolnostmi případu, když dle jeho názoru zde nebyly překážky pro střídavou péči. Ani nevhodná komunikace mezi rodiči, ani vzdálenost mezi jejich bydlišti téměř 200 km, když matka se s dětmi odstěhovala ze společné domácnosti, dle jeho názoru nepředstavovaly takovou překážku, aby nebylo možné střídavé péči vyhovět. Dále pak považoval za nespravedlivé to, jak obecné soudy upravily místo, v němž má docházet k předání a převzetí dětí, tj. bydliště matky, což znamená, že veškeré náklady s tím spojené nese otec.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami otce ohledně nestanovení střídavé péče, přičemž dospěl k názoru, že Krajský soud v Brně se dostatečně podrobně zabýval komplikovanými vztahy mezi rodiči nezletilých, kdy uzavřel, že v projednávané věci nejsou dány podmínky pro nařízení střídavé péče. Ústavní soud v tomto ohledu neměl, co by Krajskému soudu v Brně vytknul.

Byť Ústavní soud v důsledku ústavní stížnost otce zamítl jako nedůvodnou, je potřeba poukázat na to, že věnoval velkou pozornost části odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně stran vyživovací povinnosti otce k nezletilým dětem. Kromě toho, že Krajský soud zohlednil potřeby nezletilých dětí a majetkové poměry rodičů, považoval za důležité zohlednit také velmi vysoké náklady otce na dojíždění za nezletilými dětmi a přihlédl také k tomu, že naposledy rodinnou domácnost vedli rodiče v současném bydlišti otce, odkud se matka s dětmi odstěhovala, což podle soudu snižuje možnosti a schopnosti stěžovatele k plnění výživného.

Ústavní soud v tomto ohledu poukázal na to, že v daném případě je jasně patrná problematická a nedostatečná právní úprava a soudní praxe, které nereaguje na případy, kdy po svěření dítěte do péče jednomu z rodičů se ten i s dítětem odstěhuje z původního místa bydliště, což není v České republice ojedinělým jevem. V takové situaci je pak rodič, kterému nebylo dítě svěřeno do péče, stává slabší stranou, které de facto nezbývá než přistoupit na podmínky vyvolané druhým rodičem, aniž by je mohl ovlivnit.

Vzhledem k tomu pak Ústavní soud provedl analýzu právní úpravy a soudní praxe v některých velkých státech Evropy a také poukázal na právní úpravu USA. Z této analýzy pak vyplynulo, že obdobně jako v ČR je právní úprava vágní a je tedy o to víc kladen důraz tzv. soudcovské nalézání práva. Mimo to pak poukázal na své jiné nálezy, které se však dané problematiky dotýkaly spíše okrajově.

Ústavní soud uvedl, že si je vědom toho, že se jedná spíše o nový náhled na rozhodování soudů a jako prospěšné pak považoval nastínit pro obecné soudy inspirativní vodítka, jež by jim mohla být v praxi nápomocná. Ústavní soud uvedl, že náklady spojené se stykem nemohou být kladeny k tíži jen jednoho z rodičů, ale ti by je měli nést rovnoměrně, například tak, že ten z rodičů, kdo bude mít dítě u sebe, jej předá druhému v jeho místě bydliště, či že se tato skutečnost promítne do výše výživného, vždy je však nutné zvažovat všechny okolnosti případu a zvolit to nejvhodnější a nejspravedlivější řešení vzhledem k objektivním možnostem obou rodičů.