Rubrika: Články

Ačkoliv Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR zákon na ochranu oznamovatelů (tzv. whistleblowerů) doposud neschválila, došlo k 17. 12. 2021 k uplynutí dvouleté transpoziční lhůty směrnice o ochraně oznamovatelů. V důsledku toho získává směrnice tzv. přímý vertikální účinek. Práva a povinnosti plynoucí ze směrnice se tak stávají přímo použitelnými a závaznými. 

Uplynutí transpoziční lhůty 

V oběžníku naší advokátní kanceláře č. 7/2020 jsme vás informovali o stavu procesu schvalování zákona o ochraně oznamovatelů (tzv. whistleblowerů). V současné době je návrh předmětného zákona projednáván ve výborech Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a finální podoba zákona, jakož i okamžik jeho schválení, zůstává nejistý. 

Dne 17. 12. 2021 však uplynula tzv. transpoziční lhůta, tedy lhůta, v rámci které musí být obsah směrnice EU, v tomto případě směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále jen „směrnice o ochraně oznamovatelů“), přenesen do vnitrostátního práva jednotlivých členských států. Navzdory uplynutí transpoziční lhůty se přes opakované snahy Ministerstva spravedlnosti nepodařilo obsah směrnice do českého práva implementovat, čímž směrnice o ochraně oznamovatelů získala tzv. přímý (bezprostřední) vertikální účinek. 

Přímý vertikální účinek směrnice znamená, že se obsahu neimplementované směrnice EU můžou vůči členskému státu dovolávat jednotlivci, kterým směrnice přiznává konkrétní práva. Současně je zapotřebí, aby v důsledku opožděné či vadné implementace směrnice byly zájmy či právní postavení jednotlivce přímo dotčeny. Pojem stát je přitom v souvislosti s nepřímým účinkem směrnice nezbytné vykládat extenzivně. Státem se tak rozumí nejen soustava orgánů členského státu, ale rovněž veškeré subjekty veřejného práva, nad kterými členský stát vykonává kontrolu. 

Práva a povinnosti plynoucí ze směrnice o ochraně oznamovatelů 

Hlavní důvod pro přijetí směrnice o ochraně oznamovatelů představuje ochrana veřejného zájmu v rámci EU (zadávání veřejných zakázek, poskytování finančních služeb, ochrana životního prostředí, ochrana spotřebitele etc.), přičemž směrnice vychází z myšlenky, že se osoby o ohrožení či poškození veřejného zájmu dozvídají zpravidla při výkonu zaměstnání či jiné obdobné činnosti. Cílem směrnice o ochraně oznamovatelů je pak poskytnout dostatečnou ochranu osobám, které takové poškození (či pouhé ohrožení) veřejného zájmu kvalifikovaným způsobem oznámí. 

Směrnice předně stanoví zaměstnavatelům povinnost vytvořit tzv. „vnitřní kanály“, prostřednictvím kterých může osoba disponující informacemi o ohrožení či porušení veřejného zájmu učinit oznámení. Vnitřní kanály mohou být provozovány jak interní osobou (např. zvlášť určeným zaměstnancem), tak osobou stojící vně zaměstnavatele. Vedle vnitřních kanálů přináší směrnice rovněž možnost využít tzv. „extérních kanálů“ (v současnosti již Ministerstvo spravedlnosti spustilo externí oznamovací systém EOS) či za splnění určitých podmínek může oznamovatel své oznámení zveřejnit. 

Státům pak ze směrnice plyne povinnost přijmout nezbytná opatření zakazující jakoukoliv formu odvetných opatření, které by zaměstnavatel mohl vůči oznamovateli uplatit. Za odvetné opatření směrnice považuje např. převedení oznamovatele na nižší pozici nebo nepovýšení, diskriminaci, znevýhodňující nebo nespravedlivé zacházení, jakýkoliv nátlak zastrašování, obtěžování nebo ostrakizaci či uložení nebo použití disciplinárních opatření, důtky či jiných sankcí včetně finančního postihu. 

Konečně směrnice zakotvuje povinnost zachovávat v tajnosti totožnost oznamovatele či povinnost zaměstnavatelů vést záznamy o obdržených oznámeních. 

K radosti českých zahrádkářů vstoupil dne 1. 12. 2021 v účinnost zákon č. 221/2021 Sb., o podpoře zahrádkářské činnosti (dále jen „zahrádkářský zákon“), jímž došlo k historicky prvnímu zakotvení zahrádkářské činnosti v českém právním řádu. Zákon definuje například zahrádkářský spolek či osadu, propachtování a nájem pozemků pro zahrádkářskou činnost či povinnosti orgánů veřejné správy při podpoře zahrádkářské činnosti.

Zahrádkářský zákon definuje zahrádkářskou činnost jako veřejně prospěšnou činnost zaměřenou na pěstování ovoce, zeleniny, květin, užitkových nebo okrasných rostlin, jejich další zpracování nebo úpravu. Současně zákon vyzdvihuje podíl zahrádkářské činnosti na zachování a ochraně zemědělského půdního fondu, zadržování vody v krajině či podpoře druhové rozmanitost, čímž zákonodárce vyzdvihuje společenský význam zahrádkářské činnosti oproti jiným soukromoprávním aktivitám.

Zahrádkářským spolkem se pak dle zahrádkářského zákona rozumí veřejně prospěšný spolek, který vykonává zahrádkářskou činnost podle tohoto zákona prostřednictvím svých členů zpravidla v zahrádkářské osadě v souladu se svými stanovami a přispívá svou činností k dosahování obecného blaha. Kromě speciálních ustanovení zahrádkářského zákona se na zahrádkářský spolek uplatní obecná právní úprava spolku upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „OZ“).  Podle spolkových ustanovení OZ tak platí, že zahrádkářský spolek musí být založen alespoň 3 osobami vedenými společným zájmem a současně může být hlavní činností spolku jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Zisk z činnosti zahrádkářského spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost včetně správy spolku.

Zahrádkářskou osadou se oproti tomu rozumí pozemek nebo více pozemků v užívání nebo požívání spolku, které umožňuje jejich individuální užívání nebo požívání alespoň 3 členy tohoto spolku.

Zvláštní úprava pachtu a nájmu pozemků

Zahrádkářský zákon přináší rovněž vlastní právní úpravu pachtu a nájmu pozemků pro zahrádkářskou činnost. Zahrádkářskému spolku lze pozemek pro zahrádkářskou činnost propachtovat pouze na dobu určitou, a to nejméně na dobu 2 let. Je-li propachtovatelem obec nebo stát, lze pacht ujednat nejméně na dobu 10 let. Je-li smlouva uzavřena na dobu kratší, platí, že byl pach uzavřen na dobu 2, resp. 10 let. Spolek je přitom oprávněn pozemek, který mu byl propachtován k zahrádkářské činnosti, propachtovat členovi spolku k provozování zahrádkářské činnosti i bez souhlasu propachtovatele.

Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4133/2019 zabýval případem, kdy žalobce strávil sedm a půl měsíce ve vazební věznici a přes své opakované žádosti a stížnosti mu věznice nenabídla veganskou stravu. Nejvyšší soud rozhodl, že žalobce má na veganskou stravu právo.

Žalobce je dlouhodobě vegan a z etických důvodů odmítá konzumaci živočišných výrobků. Na jeho požadavky věznice odpověděla, že mu může nabídnout pouze vegetariánskou stravu, ne veganskou. Veganská strava by se nevešla do nutričních hodnot předepsaných pro každého vězně. Nicméně mu umožnila, aby si jídlo zařídil na vlastní náklady dovážkou balíčků.

Otevřenost vězňům

Obecně otázka respektu k veganům nenabírá v běžném životě příliš velkou závažnost. Většinou lze konstatovat, že je věcí každého, jak se stravuje a obecně, jak žije, dokud neporušuje zákony a nezasahuje do svobody ostatních. Vězení ale celou diskuzi podstatně oživuje. Nutí nás také k zamyšlení, jak otevřená má společnost vůči vězňům být. Vězeň se totiž ocitá pod přímou kontrolou státu, který rozhoduje o jeho každodenním životě a zajišťuje mu tedy i stravu. Náklady na stravu jsou veřejnými zdroji, a proto je věcí každého, jak s nimi bude zacházeno.

I když žalobce v tomto případě uspěl, důvodem byla zejména absence jasné zákonné úpravy a specifičnost výkonu vazby, která nepředstavuje trest. V podmínkách vězení je současná úprava spíše restriktivní a vězni veganské jídlo dostanou, pokud to není vězení na obtíž.

Názory soudu prvního stupně a odvolacího

V tomto případě považoval vězeň jednání vazební věznice za ponižující a žalobou se domáhal omluvy. Soud prvního stupně dal žalobci za pravdu. Podle něj byl postup věznice v rozporu s právem na svobodu myšlení a svědomí. K přípravě veganské stravy není potřeba speciální technika a věznice by se i tak vešla do stanoveného limitu 57 Kč na jídlo pro jednoho vězně.

Odvolací soud s tím ale nesouhlasil a žalobu zamítl. Veganská strava je finančně náročná. Je nutné pamatovat i na to, že věznice má dalších 400 vězňů, kterým se připravují normální obědy a kteří by tak dostávali ve srovnání s žalobcem lacinější jídlo. Nelze použít případ z ESLP, kdy šlo o poskytnutí vegetariánské stravy buddhistovi, protože veganství tady není projevem náboženského vyznání žalobce. Navíc věznice žalobci umožnila, aby se stravoval na vlastní náklady pomocí zasílaných balíčků. I podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 227/97 není možné po veřejné moci požadovat, aby hradila veškeré náklady na realizaci přesvědčení nebo víry, aniž by nebyl narušen účel a smysl omezení osobní svobody.

Jak posoudit zásah do svobody přesvědčení

Nejvyšší soud, stejně jako odvolací soud, rozlišil dvě specifické sféry svobody přesvědčení. Na jedné straně je svoboda v oblasti vnitřní názorové autonomie jednotlivce, která je absolutní a stát do ní nesmí za žádných okolností zasáhnout. Na straně druhé je svoboda vnější, kterou představuje svoboda projevovat své náboženské vyznán nebo přesvědčení. Při splnění podmínek čl. 9 Úmluvy do ní stát zasáhnout smí.

K posouzení souladu zásahu s čl. 9 vytvořil ESLP ve své rozhodovací praxi pětistupňový test. V něm pokládáme následující otázky: Spadá projednávaná věc pod rozsah čl. 9 Úmluvy? Došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 9? Byl zásah v souladu se zákonem? Sledoval zásah alespoň jeden z legitimních cílů vymezených v čl. 9 odst. 2? Byl zásah nezbytný v demokratické společnosti?

Veganství představuje přesvědčení, přičemž není rozumných pochybností, že odmítání stravy založené na živočišných produktech je základním znakem veganství. Na tento případ je i použitelná judikatura ESLP týkající se náboženského přesvědčení. Bylo tedy nesprávné, pokud odvolací soud vnímal ochranu světonázoru jednotlivce jako méně významnou než ochranu víry či náboženského přesvědčení.

Další podmínkou je soulad zásahu se zákonem. Samotná Úmluva připouští, aby se v jejím kontextu za zákon bral i předpis nižší právní síly jako např. vyhláška. Nicméně v české právním řádu je možnost zásahu do základních práv přísněji omezena čl. 4 odst. 2 Listiny, podle kterého lze práva a svobody stanovené Listinou omezit pouze zákonem. Nelze je tedy omezit vyhláškou nebo dokonce interním dokumentem Vězeňské služby.

Specifika vazby

Specificky v tomto případu je ještě nutné vnímat to, že žalobce byl umístěn do vazby, kterou nelze vnímat jako trest a na osobu umístěnou ve vazbě je nutné stále hledět jako na nevinnou. Navíc zákon o výkonu vazby neobsahuje omezení jako pro výkon trestu odnětí svobody, kdy se k požadavkům vězňů na jídlo přihlíží v rozsahu, jaký to umožňuje provoz věznice.

Naplnění podmínky legitimního cíle je tedy nutné zkoumat pouze u zákona o výkonu vazby a je nutné se ptát, jestli je nezbytný v demokratické společnosti. Pokud zákon mluví o tom, že je nutné přihlížet ke kulturním a náboženským tradicím obviněných, je nutno tuto zásadu vykládat nikoliv restriktivně, ale naopak je brát jako pokyn k co nejširšímu respektu práv zakotvených v čl. 9 Úmluvy.

Přesvědčivý nebyl ani argument, že má věznice dalších 400 vězňů a na přípravu stravy podle individuálních potřeb nemá prostředky. Vězeňské podmínky, které porušují lidská práva vězňů, nelze totiž ospravedlnit nedostatkem prostředků. Nutno připomenout, že věznice byla schopna připravovat stravu pro vegetariány.

Pokud chtěl soud omezit možnosti podávání veganské stravy pro osoby ve vazbě, měl udělat test proporcionality a zvážit proti sobě střet svobody přesvědčení vězně a praktická omezení věznice. Jestliže tyto dvě hlediska ve svém rozhodnutí dostatečně nevyvážil, bylo jeho rozhodnutí nezákonné.

Nejvyšší soud tedy rozsudek odvolacího soudu zrušil, vrátil ho zpět k novému rozhodnutí a zavázel jej svým právním názorem. Když odvolací soud rozhodoval znovu, dal žalobci zapravdu a nařídil Ministerstvu spravedlnosti, aby se mu jménem České republiky omluvilo.