K aktuálnímu stavu ochrany oznamovatelů (tzv. whistleblowerů)

/v , /od

Ačkoliv Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR zákon na ochranu oznamovatelů (tzv. whistleblowerů) doposud neschválila, došlo k 17. 12. 2021 k uplynutí dvouleté transpoziční lhůty směrnice o ochraně oznamovatelů. V důsledku toho získává směrnice tzv. přímý vertikální účinek. Práva a povinnosti plynoucí ze směrnice se tak stávají přímo použitelnými a závaznými. 

Uplynutí transpoziční lhůty 

V oběžníku naší advokátní kanceláře č. 7/2020 jsme vás informovali o stavu procesu schvalování zákona o ochraně oznamovatelů (tzv. whistleblowerů). V současné době je návrh předmětného zákona projednáván ve výborech Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a finální podoba zákona, jakož i okamžik jeho schválení, zůstává nejistý. 

Dne 17. 12. 2021 však uplynula tzv. transpoziční lhůta, tedy lhůta, v rámci které musí být obsah směrnice EU, v tomto případě směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále jen „směrnice o ochraně oznamovatelů“), přenesen do vnitrostátního práva jednotlivých členských států. Navzdory uplynutí transpoziční lhůty se přes opakované snahy Ministerstva spravedlnosti nepodařilo obsah směrnice do českého práva implementovat, čímž směrnice o ochraně oznamovatelů získala tzv. přímý (bezprostřední) vertikální účinek. 

Přímý vertikální účinek směrnice znamená, že se obsahu neimplementované směrnice EU můžou vůči členskému státu dovolávat jednotlivci, kterým směrnice přiznává konkrétní práva. Současně je zapotřebí, aby v důsledku opožděné či vadné implementace směrnice byly zájmy či právní postavení jednotlivce přímo dotčeny. Pojem stát je přitom v souvislosti s nepřímým účinkem směrnice nezbytné vykládat extenzivně. Státem se tak rozumí nejen soustava orgánů členského státu, ale rovněž veškeré subjekty veřejného práva, nad kterými členský stát vykonává kontrolu. 

Práva a povinnosti plynoucí ze směrnice o ochraně oznamovatelů 

Hlavní důvod pro přijetí směrnice o ochraně oznamovatelů představuje ochrana veřejného zájmu v rámci EU (zadávání veřejných zakázek, poskytování finančních služeb, ochrana životního prostředí, ochrana spotřebitele etc.), přičemž směrnice vychází z myšlenky, že se osoby o ohrožení či poškození veřejného zájmu dozvídají zpravidla při výkonu zaměstnání či jiné obdobné činnosti. Cílem směrnice o ochraně oznamovatelů je pak poskytnout dostatečnou ochranu osobám, které takové poškození (či pouhé ohrožení) veřejného zájmu kvalifikovaným způsobem oznámí. 

Směrnice předně stanoví zaměstnavatelům povinnost vytvořit tzv. „vnitřní kanály“, prostřednictvím kterých může osoba disponující informacemi o ohrožení či porušení veřejného zájmu učinit oznámení. Vnitřní kanály mohou být provozovány jak interní osobou (např. zvlášť určeným zaměstnancem), tak osobou stojící vně zaměstnavatele. Vedle vnitřních kanálů přináší směrnice rovněž možnost využít tzv. „extérních kanálů“ (v současnosti již Ministerstvo spravedlnosti spustilo externí oznamovací systém EOS) či za splnění určitých podmínek může oznamovatel své oznámení zveřejnit. 

Státům pak ze směrnice plyne povinnost přijmout nezbytná opatření zakazující jakoukoliv formu odvetných opatření, které by zaměstnavatel mohl vůči oznamovateli uplatit. Za odvetné opatření směrnice považuje např. převedení oznamovatele na nižší pozici nebo nepovýšení, diskriminaci, znevýhodňující nebo nespravedlivé zacházení, jakýkoliv nátlak zastrašování, obtěžování nebo ostrakizaci či uložení nebo použití disciplinárních opatření, důtky či jiných sankcí včetně finančního postihu. 

Konečně směrnice zakotvuje povinnost zachovávat v tajnosti totožnost oznamovatele či povinnost zaměstnavatelů vést záznamy o obdržených oznámeních. 

Hledání ztraceného dodavatele: Odpočet DPH a jeho podmínky

/v , /od

Soudní dvůr Evropské unie rozhodl v rozsudku ze dne 15. 12. 2021 ve věci C-154/20 spor dvou senátů Nejvyššího správního soudu o výklad podmínek na přiznání práva na odpočet DPH. Rozsudek měl vyřešit otázku, jestli uznat nárok na odpočet DPH, pokud žadatel neprokáže, kdo byl jeho skutečný dodavatel.

Smysl nároku na odpočet DPH 

Daní z přidané hodnoty má být zatížen pouze koncový zákazník, který se zakoupeným zbožím nepodniká. Touto daní nemá být zatížen obchod mezi podnikateli a nemá tak ovlivnit jejich příjmy a výdaje. Pokud plátce DPH (podnikatel) koupí zboží nebo službu od dalšího plátce a toto zboží dále použije pro svoji ekonomickou aktivitu, může si částku odpovídající DPH zaplacenou svému dodavateli odečíst. Tento princip se nazývá princip daňové neutrality a je na něm založen unijní systém DPH. 

Pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet DPH je nutné splnit tzv. podmínky hmotněprávní a formální povahy. Hmotněprávní podmínky jsou následující: žadatel je osobou povinnou k dani, zboží nebo službu dodala nebo poskytla jiná osoba povinná k dani a žadatel toto zboží nebo službu použil na výstupu pro účely zdanitelných plnění. Mezi formální podmínky řadíme splnění nároků na podobu faktury (která tak má obsahovat např. datum vystavení, identifikaci osoby dodávající zboží, identifikaci daného zboží apod.). 

Uvedením skutečného dodavatele na faktuře splní žadatel jednu z formálních podmínek. V předchozích rozhodnutích však Soudní dvůr dospěl k závěru, že princip neutrality DPH vyžaduje, aby správce daně přiznal žadateli nárok na odpočet, i když nesplnil některé formální podmínky. Patří mezi ně i uvedení skutečného dodavatele? Právě tato otázka byla předmětem celého sporu. 

Rozdílné názory na důkazní břemeno 

Celý příběh začal čtvrtým senátem Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ve věci Stavitelství Melichar dospěl k závěru, že podle praxe Soudního dvora vyžaduje zásada neutrality DPH, aby byl odpočet DPH uznán i daňovému subjektu, který neprokázal, že dodavatel uvedený na faktuře je dodavatelem skutečným. 

Stejně jako Stavitelství Melichar i společnost Kemwater ProChemie nedokázala prokázat, kdo byl jejím skutečným dodavatelem a kvůli tomu jí správce daně neuznal nárok na odpočet. 

Kasační stížnost však vyřizoval senát první, který s výkladem čtvrtého senátu nesouhlasil (argumentoval, že rozsudek u Stavitelství Melichar je v rozporu s předchozí praxí Nejvyššího správní soudu a opírá se o rozhodnutí Soudního dvora, které představují excesy a nejsou převládajícím názorem). Obrátil se proto na rozšířený senát, jehož úkolem je sjednotit rozhodování různých senátů, kteří se navzájem neshodnou. Rozšířený senát na základě toho podal předběžnou otázku Soudnímu dvoru, kde poukázal na rozporuplnost v rozhodovací praxi a požádal o rozhodnutí, který z těchto dvou názorů je správný. 

Závěry Soudního dvora 

V rozsudku ze dne 15. 12. 2021 ve věci C-154/20 dospěl Soudní dvůr k závěru, že i když může být nárok na odpočet přiznán i osobě, která nesplnila určité formální podmínky, je situace jiná, pokud nesplnění těchto formálních podmínek mělo za následek nemožnost prokázat splnění některé podmínky hmotněprávní. 

Pokud se nepodaří identifikovat skutečného dodavatele a žadatel nepodá důkaz, že tento dodavatel byl osobou povinnou k dani nebo to správce daně nemůže zjistit ze skutkových okolností, musí být nárok na odpočet DPH odepřen. Mezi skutkové okolnosti prokazující postavení dodavatele patří např. objem a cena zboží či služeb, ze kterých lze s jistotou dovodit, že roční obrat překračuje částku, do které by byl dodavatel osvobozen od daně a že je tento dodavatel nutně v postavení osoby povinné k dani. 

Stále není vše jasné 

Jak se tedy postavit k tomuto závěru? Lze pouze na základě vysoké ceny obchodovaného zboží uznat nárok na odpočet, i když dodavatele neznáme, protože kvůli vysoké ceně nemohl být osvobozen od daně? Tato otázka pořád není dostatečně vyjasněná a bude záležet na tom, jak rozsudek vyloží rozšířený senát, který otázku podal. 

Historický milník – uzákonění zahrádkářské činnosti

/v , /od

K radosti českých zahrádkářů vstoupil dne 1. 12. 2021 v účinnost zákon č. 221/2021 Sb., o podpoře zahrádkářské činnosti (dále jen „zahrádkářský zákon“), jímž došlo k historicky prvnímu zakotvení zahrádkářské činnosti v českém právním řádu. Zákon definuje například zahrádkářský spolek či osadu, propachtování a nájem pozemků pro zahrádkářskou činnost či povinnosti orgánů veřejné správy při podpoře zahrádkářské činnosti.

Zahrádkářský zákon definuje zahrádkářskou činnost jako veřejně prospěšnou činnost zaměřenou na pěstování ovoce, zeleniny, květin, užitkových nebo okrasných rostlin, jejich další zpracování nebo úpravu. Současně zákon vyzdvihuje podíl zahrádkářské činnosti na zachování a ochraně zemědělského půdního fondu, zadržování vody v krajině či podpoře druhové rozmanitost, čímž zákonodárce vyzdvihuje společenský význam zahrádkářské činnosti oproti jiným soukromoprávním aktivitám.

Zahrádkářským spolkem se pak dle zahrádkářského zákona rozumí veřejně prospěšný spolek, který vykonává zahrádkářskou činnost podle tohoto zákona prostřednictvím svých členů zpravidla v zahrádkářské osadě v souladu se svými stanovami a přispívá svou činností k dosahování obecného blaha. Kromě speciálních ustanovení zahrádkářského zákona se na zahrádkářský spolek uplatní obecná právní úprava spolku upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „OZ“).  Podle spolkových ustanovení OZ tak platí, že zahrádkářský spolek musí být založen alespoň 3 osobami vedenými společným zájmem a současně může být hlavní činností spolku jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Zisk z činnosti zahrádkářského spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost včetně správy spolku.

Zahrádkářskou osadou se oproti tomu rozumí pozemek nebo více pozemků v užívání nebo požívání spolku, které umožňuje jejich individuální užívání nebo požívání alespoň 3 členy tohoto spolku.

Zvláštní úprava pachtu a nájmu pozemků

Zahrádkářský zákon přináší rovněž vlastní právní úpravu pachtu a nájmu pozemků pro zahrádkářskou činnost. Zahrádkářskému spolku lze pozemek pro zahrádkářskou činnost propachtovat pouze na dobu určitou, a to nejméně na dobu 2 let. Je-li propachtovatelem obec nebo stát, lze pacht ujednat nejméně na dobu 10 let. Je-li smlouva uzavřena na dobu kratší, platí, že byl pach uzavřen na dobu 2, resp. 10 let. Spolek je přitom oprávněn pozemek, který mu byl propachtován k zahrádkářské činnosti, propachtovat členovi spolku k provozování zahrádkářské činnosti i bez souhlasu propachtovatele.

Odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem při výkonu závislé práce

/v , /od

 

Sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli o tom, kdo je odpovědný za vzniklou škodu, není v praxi rozhodně málo a často tento typ sporů končí až u soudu. Problematikou se nedávno zabýval i Nejvyšší soud a v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1029/2021 jasně stanovil, že v takových případech nese na bedrech odpovědnost výlučně zaměstnavatel.

Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání, kterým se žalobce domáhal vydání věci a zaplacení určité částky v případě nemožnosti jejího vydání. Žalovaným byl v tomto případě společnost, která provedla demontáž kuchyňského vybavení ve stravovacím zařízení, a zaměstnanec této společnosti, který demontáž prováděl.

Okresní soud žalobu zamítl a určil, že žalobce nemá nárok ani na vydání věci, neboť neuzavřel se žalovanou společností dohodu o převzetí a úschově zařízení, ani na náhradu škody dle ustanovení § 2913 občanského zákoníku.

Krajský soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovanému zaměstnanci a zrušil jej v části výroku, kterou byla zamítnuta žaloba proti žalované společnosti. Věc pak vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Odpovídá pouze společnost

Odvolací soud měl za to, že za škodu odpovídá pouze a jen žalovaná společnost, nikoliv její zaměstnanec, neboť ten jednal při plnění pracovních úkolů. Ve svém stanovisku poukázal na ustanovení § 2914 občanského zákoníku, které upravuje škodu způsobenou zaměstnancem či jiným pomocníkem. Ustanovení vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, by měl nést rizika z jeho činností spojená.

Žalovaný zaměstnanec v tomto případě vykonával závislou práci, tzn. vykonával ji osobně ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, jménem zaměstnavatele a dle jeho pokynů. Je zde tedy zřejmá návaznost zaměstnance na zaměstnavatele. Jestliže zaměstnanec vykonává závislou práci, při níž způsobí škodu, pak za ni odpovídá zaměstnavatel.

Nejvyšší soud tedy žalobcovo dovolání zamítl a jasně stanovil, že za škodu způsobenou zaměstnancem při práci je odpovědný zaměstnavatel.

Nejvyšší soud se zabýval nabídkou veganské stravy ve vazbě

/v , /od

Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4133/2019 zabýval případem, kdy žalobce strávil sedm a půl měsíce ve vazební věznici a přes své opakované žádosti a stížnosti mu věznice nenabídla veganskou stravu. Nejvyšší soud rozhodl, že žalobce má na veganskou stravu právo.

Žalobce je dlouhodobě vegan a z etických důvodů odmítá konzumaci živočišných výrobků. Na jeho požadavky věznice odpověděla, že mu může nabídnout pouze vegetariánskou stravu, ne veganskou. Veganská strava by se nevešla do nutričních hodnot předepsaných pro každého vězně. Nicméně mu umožnila, aby si jídlo zařídil na vlastní náklady dovážkou balíčků.

Otevřenost vězňům

Obecně otázka respektu k veganům nenabírá v běžném životě příliš velkou závažnost. Většinou lze konstatovat, že je věcí každého, jak se stravuje a obecně, jak žije, dokud neporušuje zákony a nezasahuje do svobody ostatních. Vězení ale celou diskuzi podstatně oživuje. Nutí nás také k zamyšlení, jak otevřená má společnost vůči vězňům být. Vězeň se totiž ocitá pod přímou kontrolou státu, který rozhoduje o jeho každodenním životě a zajišťuje mu tedy i stravu. Náklady na stravu jsou veřejnými zdroji, a proto je věcí každého, jak s nimi bude zacházeno.

I když žalobce v tomto případě uspěl, důvodem byla zejména absence jasné zákonné úpravy a specifičnost výkonu vazby, která nepředstavuje trest. V podmínkách vězení je současná úprava spíše restriktivní a vězni veganské jídlo dostanou, pokud to není vězení na obtíž.

Názory soudu prvního stupně a odvolacího

V tomto případě považoval vězeň jednání vazební věznice za ponižující a žalobou se domáhal omluvy. Soud prvního stupně dal žalobci za pravdu. Podle něj byl postup věznice v rozporu s právem na svobodu myšlení a svědomí. K přípravě veganské stravy není potřeba speciální technika a věznice by se i tak vešla do stanoveného limitu 57 Kč na jídlo pro jednoho vězně.

Odvolací soud s tím ale nesouhlasil a žalobu zamítl. Veganská strava je finančně náročná. Je nutné pamatovat i na to, že věznice má dalších 400 vězňů, kterým se připravují normální obědy a kteří by tak dostávali ve srovnání s žalobcem lacinější jídlo. Nelze použít případ z ESLP, kdy šlo o poskytnutí vegetariánské stravy buddhistovi, protože veganství tady není projevem náboženského vyznání žalobce. Navíc věznice žalobci umožnila, aby se stravoval na vlastní náklady pomocí zasílaných balíčků. I podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 227/97 není možné po veřejné moci požadovat, aby hradila veškeré náklady na realizaci přesvědčení nebo víry, aniž by nebyl narušen účel a smysl omezení osobní svobody.

Jak posoudit zásah do svobody přesvědčení

Nejvyšší soud, stejně jako odvolací soud, rozlišil dvě specifické sféry svobody přesvědčení. Na jedné straně je svoboda v oblasti vnitřní názorové autonomie jednotlivce, která je absolutní a stát do ní nesmí za žádných okolností zasáhnout. Na straně druhé je svoboda vnější, kterou představuje svoboda projevovat své náboženské vyznán nebo přesvědčení. Při splnění podmínek čl. 9 Úmluvy do ní stát zasáhnout smí.

K posouzení souladu zásahu s čl. 9 vytvořil ESLP ve své rozhodovací praxi pětistupňový test. V něm pokládáme následující otázky: Spadá projednávaná věc pod rozsah čl. 9 Úmluvy? Došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 9? Byl zásah v souladu se zákonem? Sledoval zásah alespoň jeden z legitimních cílů vymezených v čl. 9 odst. 2? Byl zásah nezbytný v demokratické společnosti?

Veganství představuje přesvědčení, přičemž není rozumných pochybností, že odmítání stravy založené na živočišných produktech je základním znakem veganství. Na tento případ je i použitelná judikatura ESLP týkající se náboženského přesvědčení. Bylo tedy nesprávné, pokud odvolací soud vnímal ochranu světonázoru jednotlivce jako méně významnou než ochranu víry či náboženského přesvědčení.

Další podmínkou je soulad zásahu se zákonem. Samotná Úmluva připouští, aby se v jejím kontextu za zákon bral i předpis nižší právní síly jako např. vyhláška. Nicméně v české právním řádu je možnost zásahu do základních práv přísněji omezena čl. 4 odst. 2 Listiny, podle kterého lze práva a svobody stanovené Listinou omezit pouze zákonem. Nelze je tedy omezit vyhláškou nebo dokonce interním dokumentem Vězeňské služby.

Specifika vazby

Specificky v tomto případu je ještě nutné vnímat to, že žalobce byl umístěn do vazby, kterou nelze vnímat jako trest a na osobu umístěnou ve vazbě je nutné stále hledět jako na nevinnou. Navíc zákon o výkonu vazby neobsahuje omezení jako pro výkon trestu odnětí svobody, kdy se k požadavkům vězňů na jídlo přihlíží v rozsahu, jaký to umožňuje provoz věznice.

Naplnění podmínky legitimního cíle je tedy nutné zkoumat pouze u zákona o výkonu vazby a je nutné se ptát, jestli je nezbytný v demokratické společnosti. Pokud zákon mluví o tom, že je nutné přihlížet ke kulturním a náboženským tradicím obviněných, je nutno tuto zásadu vykládat nikoliv restriktivně, ale naopak je brát jako pokyn k co nejširšímu respektu práv zakotvených v čl. 9 Úmluvy.

Přesvědčivý nebyl ani argument, že má věznice dalších 400 vězňů a na přípravu stravy podle individuálních potřeb nemá prostředky. Vězeňské podmínky, které porušují lidská práva vězňů, nelze totiž ospravedlnit nedostatkem prostředků. Nutno připomenout, že věznice byla schopna připravovat stravu pro vegetariány.

Pokud chtěl soud omezit možnosti podávání veganské stravy pro osoby ve vazbě, měl udělat test proporcionality a zvážit proti sobě střet svobody přesvědčení vězně a praktická omezení věznice. Jestliže tyto dvě hlediska ve svém rozhodnutí dostatečně nevyvážil, bylo jeho rozhodnutí nezákonné.

Nejvyšší soud tedy rozsudek odvolacího soudu zrušil, vrátil ho zpět k novému rozhodnutí a zavázel jej svým právním názorem. Když odvolací soud rozhodoval znovu, dal žalobci zapravdu a nařídil Ministerstvu spravedlnosti, aby se mu jménem České republiky omluvilo.

Padělání certifikátů jako trestný čin

/v /od

Padělání nebo předložení falešného covid certifikátu může dle vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství naplnit skutkovou podstatu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, za nějž lze pachateli uložit trest až 3 roky odnětí svobody.

Z důvodu zpřísňujících se proticovidových opatření a rozšiřování povinnosti prokazovat se platným covidovým certifikátem vydalo Nejvyšší státní zastupitelství na podnět policejního orgánu odborné stanovisko k otázce trestnosti padělání digitálních certifikátů EU COVID, neboť lze dle Nejvyššího státního zastupitelství očekávat nárůst případů padělání a používání padělaných certifikátů.

Předně Nejvyšší státní zastupitelství upozornilo na skutečnost, že digitální certifikát EU COVID o očkování, testu a zotavení z nemoci covid-19 představuje veřejnou listinu ve smyslu § 131 trestního zákoníku. Není přitom rozhodující, zda byl covid certifikát vydaný v ČR nebo v kterékoli zemi Evropské unie. Stejně tak není pro posouzení naplnění definičních znaků veřejné listiny důležité, jestli se jedná o certifikát v elektronické či tištěné podobě.

Tomu, kdo certifikát EU COVID padělá nebo podstatně změní jeho obsah v úmyslu, aby jej bylo užito jako pravého, případně užije takový certifikát jako pravý, opatří takový certifikát sobě nebo jinému, přechovává jej nebo jej vyrobí, nabízí, prodá, zprostředkuje nebo jinak zpřístupní, umožňuje trestní zákoník dle § 348 uložit trest odnětí svobody až na tři léta, případně zákaz činnosti.

Trest za přechovávání nástrojů

Stejně přitom bude potrestán ten, kdo sobě nebo jinému opatří nebo přechovává nástroj, zařízení nebo jeho součást, postup, pomůcku nebo jakýkoli jiný prostředek, včetně počítačového programu, vytvořený nebo přizpůsobený k padělání nebo pozměnění certifikátu EU COVID. To je však nutno vykládat restriktivně, jelikož certifikát je možné upravit téměř jakýmkoliv grafickým programem, kterými uživatelé počítačových zařízení běžně disponují.

V minulosti byly falešné EU COVID certifikáty o provedeném očkování proti covidu nabízeny na internetu za částku několika tisíc korun s požadavkem na uhrazení prostřednictvím kryptoměny, přičemž v případě prokázání falešného certifikátu hrozí pachatelům přísné tresty, včetně odnětí svobody. V praxi je pak běžné, že si již vydané certifikáty lidé upravují vlastními prostředky.

Posouzení trestněprávní odpovědnosti v jednotlivých případech závisí dle stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství na konkrétních okolnostech každého případu, jakož i na tom, jak věc zhodnotí věcně a místně příslušný státní zástupce. Účel trestněprávní ochrany covid certifikátů spatřuje Nejvyšší státní zastupitelství v zachování důvěry v jejich pravost a pravdivost, a to bez ohledu na jejich podobu.

Stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství také neznamená, že tento výklad přijmou také soudy. Svědčí však o tom, jak se k této problematice bude stavět soustava státní zastupitelství, která uvedené jednání může stíhat jako trestný čin.

-JK-

Jaké jsou požadavky na výzvy správce daně a co spadá pod majetek vytvořený vlastní činností?

/v /od

Nejvyšší správní soud (NSS) se v rozsudku ze dne 6. 9. 2021, č. j. 2 Afs 232/2020 – 70, zabýval případem Nemocnice Kolín, které správce daně neuznal nárok na odpočet DPH. NSS se v tomto rozsudku vyjádřil k náležitostem výzvy správce daně k odstranění pochybností. Dále se vyjádřil k tomu, zda lze budovu postavenou „na klíč“ považovat za dlouhodobý majetek vytvořený vlastní činností.

Podstata věci spočívala v prokázání použití přijatých zdanitelných plnění na vstupu nejen k osvobozeným plněním bez nároku na odpočet (výkon zdravotní péče), ale také ke zdanitelným plněním na výstupu. Nemocnice v případě posuzovaném soudem uplatňovala odpočet daně k plněním vztahujícím se ke zdravotnickému materiálu, provozně-technickým nákladům a dalšího movitého majetku. V souvislosti s tím ji správce daně vyzval, aby doložila, že tyto uplatněná plnění byla použita v rámci ekonomické činnosti pro plnění od daně neosvobozené.

Nemocnice předložila jako důkaz čestná prohlášení tří lékařů. Správce daně je považoval za nedostatečná, protože vyjádření byla nekonkrétní a všeobecná. Nemocnice tím pádem neunesla důkazní břemeno, které na ni přešlo výzvou správce daně a nárok na odpočet byl zamítnout.

Krajský soud a NSS se zabývali tím, jestli byla výzva správce daně dostatečná k tomu, aby na nemocnici důkazní břemeno skutečně přešlo. Předmětem přezkumu byly konkrétně dvě výzvy, a to ke zdaňovacímu období prosinec 2012 a prosinec 2013.

Výzva správce daně byla dostatečně konkrétní

Krajský soud dospěl k tomu, že výzva správce daně ke zdaňovacímu období prosinec 2012 na prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně nebyla dostatečná k tomu, aby byla vůči daňovému subjektu účinná. Tím pádem podle krajského soudu ani nedošlo k přechodu důkazního břemene na daňový subjekt. Ve výzvě chyběly konkrétní pochybnosti, které ho vedly k vydání výzvy, a nebylo z ní zřejmé, z jakého důvodu správce daně dospěl k tomu, že uplatněné nároky na odpočet nemají vazbu na ekonomickou činnost nemocnice ústící ve zdanitelná plnění.

S tímto závěrem NSS nesouhlasil. NSS akceptuje jako sdělení důvodů pochybností správci daně výzvu, která obsahuje vyhodnocení vyjádření a pokladů předložených daňovým subjektem a předestření právního názoru, že na základě těchto podkladů nelze nárok na odpočet přiznat, včetně konkretizace nenaplněným zákonných podmínek. Správce daně tyto podmínky splnil. Dále také požádal prokázání jakýmikoliv důkazními prostředky, že přijatá plnění nemocnice používá v rámci svých ekonomických činností pro plnění, která nejsou osvobozená od DPH.

Výzva nebyla ani vnitřně rozporná

Krajský soud postrádal ve výzvě pochybnosti o tom, o jaký charakter plnění se jedná. Bylo podle něj také nereálné, aby přímý vztah byl vyžadován individuálně u tak rozsáhlé činnosti. I když NSS připustil, že správce daně vyjádřil pochybnosti tímto způsobem, neformuloval tak požadavky na vyhovění výzvě.  Nežádal tedy prokázání přímého vztahu ke zdanitelnému plnění na výstupu u každého individuálního materiálu.

Ve druhé výzvě ke zdaňovacímu období prosinec 2013 už správce daně přímo uvedl, že zjistil, že dodatečným daňovým přiznáním došlo ke značné změně nároku na odpočet daně a z přiložených dokladů nebylo zřejmé, zda tyto dodatečně vykázaná zdanitelná plnění nejsou používána výhradně ke zdravotní péči od daně osvobozené.

NSS následně citoval svoji předešlou judikaturu, podle které je potřeba výzvu správce daně zkoumat z toho pohledu, jestli na ni byl schopen daňový subjekt adekvátně reagovat a jestli tak učinil. Je nutné také zkoumat, jaká taková reakce subjektu byla a jak se řízení dál vyvíjelo. Bez toho by bylo příliš formalistické zrušit takovou výzvu jen kvůli nedokonalé formulaci. Smyslem požadavků na obsah výzvy je tedy sdělení pochybností takovým způsobem, aby na ně mohl dát určitou odpověď a předložit důkazní prostředky. Vadnost právního aktu (tedy např. nedostatečně formulovaných právních výzev) může být později zhojena i tím, že si je adresát sám správně vyloží.

NSS tedy uzavřel, že výzvy byly dostatečné k přenesení důkazního břemene na nemocnici. Rozsudek krajského soudu proto zrušil a přikázal mu, aby posoudil, jestli nemocnice důkazní břemeno unesla a zda naplnila hmotněprávní podmínky nároku na odpočet.

Majetkem vytvořeným vlastní činností je i stavba na klíč

Jako další a neméně významnou otázkou bylo v tomto případě posouzení, co ještě spadá pod pojem majetek vytvořený vlastní činností. Nemocnice totiž uplatnila také nárok na odpočet daně z přijatého plnění, které se vztahovalo k dlouhodobému majetku, byla to konkrétně stavba novéhp pavilonu. Správce daně došel k závěru, že se jedná o dlouhodobý majetek, který si nemocnice nechala zhotovit jinou osobou tzv. na klíč. Na jeho vytvoření se tedy nepodílela, kromě drobných vedlejších nákladů. Nejedná se tedy o majetek vytvořený vlastní činností a nemůže tak být uplatněn na odpočet daně. Takové obstarání označil správce daně za nákup.

K tomu je nutné uvést znění § 4 odst. 4 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty, který definuje dlouhodobý majetek vytvořený vlastní činností tak, že jej plátce v rámci svých ekonomických činností vyrobil, postavil nebo jinak vytvořil. Česká republika toto ustanovení transponovalo z čl. 18 písm. a) směrnice o DPH, podle kterého lze považovat za dodání zboží za úplatu použití zboží pro podnikání, jestliže bylo toto zboží vyrobeno, postaveno, vytěženo, zpracováno, zakoupeno nebo dovezeno.

NSS rozebral judikaturu SDEU z věcí C-299/11 Gemeente Vlardingen a C-92/13 Gemeente’s-Hertogenbosch. Dle těchto dvou rozhodnutí je nutno chápat pojmy „zboží vyrobeno, postaveno, vytěženo, zpracováno v rámci podnikání“ jako nejen zboží takto vyrobené a zpracované samotným podnikatelem, ale také vyrobené a zpracované třetí osobou z materiálu daného k dispozici uvedeným podnikem.

Jestliže tedy zákon o dani z přidané hodnoty mluví v § 4 odst. 4 písm. e) o vytvoření v rámci svých ekonomických činností, dále toto vytvoření dále nedefinuje. To vytváří prostor pro úvahy, co vše tam spadá a díky tomu ani není v rozporu se směrnici o DPH a judikaturou SDEU. Pod dlouhodobý majetek vytvořený vlastní činností pro účely odpočtu DPH tedy spadají i tzv. stavby na klíč, které postaví jiná osoba a plátce se na nich nepodílí.

-MB-

Nová oznamovací povinnost provozovatelů digitálních platforem (DAC 7)

/v /od

Směrnicí Rady EU č. 2021/514 ze dne 22. března 2021 (dále jen „DAC 7“) došlo k zavedení oznamovací povinnosti provozovatelů digitálních platforem. Nově shromážděné informace budou provozovatele digitálních platforem povinni poskytovat daňovým orgánům za účelem zajištění vyšší transparentnosti digitálního prostoru. Implementační zákon z pera ministerstva financí, jímž se má obsah směrnice promítnou do českého práva, míří do připomínkového řízení.

 

Co se rozumí (digitální) platformou?

DAC 7 definuje platformu jako kterýkoli software, včetně internetové stránky nebo její části a aplikací, včetně mobilních aplikací, dostupný uživateli, umožňující spojení prodejců s jinými uživateli za účelem provádění příslušné činnosti přímo či nepřímo pro tyto uživatele. Zahrnuje rovněž všechny způsoby výběru a platby protiplnění ve vztahu k příslušné činnosti.

Za platformu se však pro účely směrnice nepovažuje software, který bez dalšího zásahu do provádění příslušné činnosti umožňuje výhradně (i) zpracování plateb ve vztahu k příslušné činnosti, (ii) uživatelům zařadit příslušnou činnost do nabídky nebo ji propagovat či (iii) přesměrování nebo převedení uživatelů na platformu.

Provozovatelem platformy se pak rozumí subjekt, který uzavírá smlouvy s prodejci tak, aby byla platforma zpřístupněna těmto prodejcům plně nebo zčásti.

Příslušná činnost

Příslušnou činností směrnice rozumí činnost prováděnou za protiplnění a zahrnuje (i) pronájem nemovitého majetku, včetně obytných nemovitostí a nemovitostí určených k podnikání, jakož i jakéhokoli jiného nemovitého majetku a parkovacích míst, (ii) osobní služby, (iii) prodej zboží a (iv) pronájem jakéhokoli druhu dopravy.

Oznamovací povinnost se uplatní kupříkladu v případě platforem zprostředkovávajících ubytovací služby jako Airbnb či Booking.com, neboť v jejich případě dochází ke spojení uživatelů nabízejících ubytování s jinými uživateli za účelem pronájmu nemovitostí. Oznamovací povinnost bude dopadat také např. na platformy zprostředkovávající či zajišťující přepravní služby(Liftago, Uber, Bolt, Kiwi.com atd.), jelikož jejichž prostřednictvím uživatelé (prodejci) nabízejí své služby ostatním uživatelům a lze je zařadit pod „osobní služby“. S nejvyšší pravděpodobností se povinnost shromažďovat informace nevyhne rovněž nejrůznějším „slevovým portálům“(Slevomat), cestovním agenturám (Invia) či platformám pro internetové aukce (Aukro.cz). Všechny tyto platformy umožňují uživatelům (prodejcům) najít potencionální zákazníky pro své zboží či služby.

Rozsah oznamovaných informací

DAC 7 vyžaduje shromažďování vybraných informací o digitální platformě, provozovateli digitální platformy či uživatelích (prodejcích) využívajících digitální platformu k prodeji zboží nebo nabízení služeb. Shromážděné informace je provozovatel platformy povinen daňovému orgánu příslušného státu sdělit vždy do 31. ledna následujícího roku.

Díky informacím poskytovaným povinnými subjekty budou mít daňové orgány přehled o transakcích provedených jejich uživateli, což může mít vliv na provádění kontrol plnění daňových povinností subjektů, zejména řádného vykazování a danění příjmů získaných prostřednictvím online platforem provozovaných povinnými subjekty.

Povinnosti plynoucí z DAC 7 by měly začít platit od 1. ledna 2023, přičemž první oznamovací povinnost jsou provozovatelé povinni učinit do konce ledna 2024. Provozovatelům platforem tak nezbývá, aby se s novými pravidly včas seznámili a vyhnuli se tak případným sankcím, jež DAC 7 přináší.

-JK-

Omezení marketingových volání a změna principu používání cookies

/v /od

Novela zákona o elektronických komunikacích, která byla dne 27. 9. 2021 podepsána prezidentem republiky, posiluje ochranu spotřebitele a dochází jí ke sjednocení v rámci EU. Novela stanoví přísnější pravidla pro reklamní telefonické nabídky a mění u cookies souborů princip opt-out na princip opt-in.

Jednou z nejviditelnějších změn, které novela přináší, jsou přísnější pravidla pro tzv. marketingová volání. Doposud platilo, že osoba, která si nepřeje být kontaktována, musí vyslovit nesouhlas. Novelou dojde k obrácení zavedeného principu. To znamená, že pokud osoba neudělí souhlas, platí, že si reklamní telefonické nabídky nepřeje.  V případě, že podnikatel bude kontaktovat osobu, která s tímto druhem hovorů nesouhlasí, hrozí mu pokuta až do výše 50 milionů Kč nebo do výše 10 % z čistého obratu dosaženého za poslední ukončené účetní období. „Změna zajistí lepší prokazatelnost, a tedy i možnosti trestání případných porušení zákona, čímž jednoznačně dojde k posílení postavení českých spotřebitelů. Nepochybně také nastane určitá kultivace podnikatelského prostředí a jeho narovnání pro společnosti, které dnes daných nepřijatelných praktik nezneužívají.“ říká Lukáš Zelený, člen Rady Telekomunikačního úřadu.

 

Novelou dále dojde ke změně i tzv. cookies (pozn. malé soubory, které se prostřednictvím internetového prohlížeče odesílají do počítače, kde se ukládají na pevném disku a které umožňují zaznamenávat informace o návštěvnosti webu danými uživateli). Doposud se cookies zpracovávaly na principu opt-out, tzn., že je bylo možné získávat a zpracovávat do doby, než zpracování odmítne sám uživatel. Novela zavádí pro cookies princip opt-in, na základě kterého bude použití cookies aktivováno souhlasem uživatele. Pokud uživatel souhlas neudělí, nebude možné cookies používat. Obecné formulace jako např. „souhlasím s používáním cookies“ nebudou po nabytí účinnosti novely dostačující. U souhlasu bude muset být zřejmé, co je jeho obsahem a k čemu budou získaná data využita. Z potřeby udělení souhlasu budou existovat samozřejmě výjimky (např. u technických cookies).

-VJ-