Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4133/2019 zabýval případem, kdy žalobce strávil sedm a půl měsíce ve vazební věznici a přes své opakované žádosti a stížnosti mu věznice nenabídla veganskou stravu. Nejvyšší soud rozhodl, že žalobce má na veganskou stravu právo.
Žalobce je dlouhodobě vegan a z etických důvodů odmítá konzumaci živočišných výrobků. Na jeho požadavky věznice odpověděla, že mu může nabídnout pouze vegetariánskou stravu, ne veganskou. Veganská strava by se nevešla do nutričních hodnot předepsaných pro každého vězně. Nicméně mu umožnila, aby si jídlo zařídil na vlastní náklady dovážkou balíčků.
Otevřenost vězňům
Obecně otázka respektu k veganům nenabírá v běžném životě příliš velkou závažnost. Většinou lze konstatovat, že je věcí každého, jak se stravuje a obecně, jak žije, dokud neporušuje zákony a nezasahuje do svobody ostatních. Vězení ale celou diskuzi podstatně oživuje. Nutí nás také k zamyšlení, jak otevřená má společnost vůči vězňům být. Vězeň se totiž ocitá pod přímou kontrolou státu, který rozhoduje o jeho každodenním životě a zajišťuje mu tedy i stravu. Náklady na stravu jsou veřejnými zdroji, a proto je věcí každého, jak s nimi bude zacházeno.
I když žalobce v tomto případě uspěl, důvodem byla zejména absence jasné zákonné úpravy a specifičnost výkonu vazby, která nepředstavuje trest. V podmínkách vězení je současná úprava spíše restriktivní a vězni veganské jídlo dostanou, pokud to není vězení na obtíž.
Názory soudu prvního stupně a odvolacího
V tomto případě považoval vězeň jednání vazební věznice za ponižující a žalobou se domáhal omluvy. Soud prvního stupně dal žalobci za pravdu. Podle něj byl postup věznice v rozporu s právem na svobodu myšlení a svědomí. K přípravě veganské stravy není potřeba speciální technika a věznice by se i tak vešla do stanoveného limitu 57 Kč na jídlo pro jednoho vězně.
Odvolací soud s tím ale nesouhlasil a žalobu zamítl. Veganská strava je finančně náročná. Je nutné pamatovat i na to, že věznice má dalších 400 vězňů, kterým se připravují normální obědy a kteří by tak dostávali ve srovnání s žalobcem lacinější jídlo. Nelze použít případ z ESLP, kdy šlo o poskytnutí vegetariánské stravy buddhistovi, protože veganství tady není projevem náboženského vyznání žalobce. Navíc věznice žalobci umožnila, aby se stravoval na vlastní náklady pomocí zasílaných balíčků. I podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 227/97 není možné po veřejné moci požadovat, aby hradila veškeré náklady na realizaci přesvědčení nebo víry, aniž by nebyl narušen účel a smysl omezení osobní svobody.
Jak posoudit zásah do svobody přesvědčení
Nejvyšší soud, stejně jako odvolací soud, rozlišil dvě specifické sféry svobody přesvědčení. Na jedné straně je svoboda v oblasti vnitřní názorové autonomie jednotlivce, která je absolutní a stát do ní nesmí za žádných okolností zasáhnout. Na straně druhé je svoboda vnější, kterou představuje svoboda projevovat své náboženské vyznán nebo přesvědčení. Při splnění podmínek čl. 9 Úmluvy do ní stát zasáhnout smí.
K posouzení souladu zásahu s čl. 9 vytvořil ESLP ve své rozhodovací praxi pětistupňový test. V něm pokládáme následující otázky: Spadá projednávaná věc pod rozsah čl. 9 Úmluvy? Došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 9? Byl zásah v souladu se zákonem? Sledoval zásah alespoň jeden z legitimních cílů vymezených v čl. 9 odst. 2? Byl zásah nezbytný v demokratické společnosti?
Veganství představuje přesvědčení, přičemž není rozumných pochybností, že odmítání stravy založené na živočišných produktech je základním znakem veganství. Na tento případ je i použitelná judikatura ESLP týkající se náboženského přesvědčení. Bylo tedy nesprávné, pokud odvolací soud vnímal ochranu světonázoru jednotlivce jako méně významnou než ochranu víry či náboženského přesvědčení.
Další podmínkou je soulad zásahu se zákonem. Samotná Úmluva připouští, aby se v jejím kontextu za zákon bral i předpis nižší právní síly jako např. vyhláška. Nicméně v české právním řádu je možnost zásahu do základních práv přísněji omezena čl. 4 odst. 2 Listiny, podle kterého lze práva a svobody stanovené Listinou omezit pouze zákonem. Nelze je tedy omezit vyhláškou nebo dokonce interním dokumentem Vězeňské služby.
Specifika vazby
Specificky v tomto případu je ještě nutné vnímat to, že žalobce byl umístěn do vazby, kterou nelze vnímat jako trest a na osobu umístěnou ve vazbě je nutné stále hledět jako na nevinnou. Navíc zákon o výkonu vazby neobsahuje omezení jako pro výkon trestu odnětí svobody, kdy se k požadavkům vězňů na jídlo přihlíží v rozsahu, jaký to umožňuje provoz věznice.
Naplnění podmínky legitimního cíle je tedy nutné zkoumat pouze u zákona o výkonu vazby a je nutné se ptát, jestli je nezbytný v demokratické společnosti. Pokud zákon mluví o tom, že je nutné přihlížet ke kulturním a náboženským tradicím obviněných, je nutno tuto zásadu vykládat nikoliv restriktivně, ale naopak je brát jako pokyn k co nejširšímu respektu práv zakotvených v čl. 9 Úmluvy.
Přesvědčivý nebyl ani argument, že má věznice dalších 400 vězňů a na přípravu stravy podle individuálních potřeb nemá prostředky. Vězeňské podmínky, které porušují lidská práva vězňů, nelze totiž ospravedlnit nedostatkem prostředků. Nutno připomenout, že věznice byla schopna připravovat stravu pro vegetariány.
Pokud chtěl soud omezit možnosti podávání veganské stravy pro osoby ve vazbě, měl udělat test proporcionality a zvážit proti sobě střet svobody přesvědčení vězně a praktická omezení věznice. Jestliže tyto dvě hlediska ve svém rozhodnutí dostatečně nevyvážil, bylo jeho rozhodnutí nezákonné.
Nejvyšší soud tedy rozsudek odvolacího soudu zrušil, vrátil ho zpět k novému rozhodnutí a zavázel jej svým právním názorem. Když odvolací soud rozhodoval znovu, dal žalobci zapravdu a nařídil Ministerstvu spravedlnosti, aby se mu jménem České republiky omluvilo.
