trustberg & friends prague edition

/v /od

Minulý čtvrtek jsme v Buddha Bar Prague pořádali první zastávku trustberg and friends quarterly parties. Od konce minulého roku je zakladatel a advokát Robert Tschöpl pyšným trustberg partnerem pro Českou republiku, což bylo i důvodem pro volbu místa. Přítomní byli jak ostatní partneři, tak i stávající či potencionální klienti. Jak lépe probrat spolupráce a utvrdit klientské vztahy než u dobré večeře či skleničce vína? 🥂

Doufám, že se na příští sešlosti uvidíme i ostatními, kteří se bohužel nemohli zúčastnit. Těm, kteří dorazili, děkujeme za skvělý večer a příjemné společné chvíle. Je fajn přiřadit k e-mailové adrese i obličej klienta či právního zástupce. 👩🏼‍💼

Pokud máte nějaké dojmy či zážitky ze čtvrtečního večera, tak je sdílejte pro #trustbergpragueedition. Rádi se mrkneme na Vaše příspěvky. ✨👀

Více najdete zde: Instagram a LinkedIn

Není partner jako partner

/v /od

Není partner jako partner? 😎

Minulý měsíc jsme oznámili navázání licencovaného partnerství s butikovou advokátní kanceláří trustberg. Na naši struktuře se však nic podstatného nemění – stále funguje pod názvem Tschöpl & Partner, jak jste již přes 20 let zvyklí. 👀

Za partnery, tak jak je známe v českém právním prostředí, se v rámci korporátního práva, považují pouze společníci zapsaní ve veřejném rejstříku společnosti. Zahraniční kanceláře ve společenství trustberg, jako my, jsou zřízeny a regulovány v souladu s příslušnými místními právními normami. Použití názvu trustberg je pouze pro popisné účely a neznamená, že by se zahraniční kanceláře stala společníkem a součástí PartGmbB. Odpovědnost za poskytování právních služeb klientovi je definována v rámci smluvních podmínek mezi zahraniční kanceláří a klientem.

Nejsme tedy součásti PartGmbB, ale jsme součásti společenství spolupracujících advokátů se sídly různé po Evropě, což nám umožňuje komplexní, okamžité a odborné poskytování právní pomoci, a to zejména u záležitostí s přeshraničním prvkem.

Cílem tohoto spojení je posunout hranice a zjednodušit přístup k právním službám v Německu, neboť se jedná o stát, který se pro tuzemské podnikatele jeví jako lukrativním místem pro expanzi firmy. Rovněž tak chceme nabídnout německým subjektům snazší přístup k českým právním službám, ať už se jedná o soudní spory či o akvizice nebo o zřizování dceřiných společností. 📚

Přehled služeb najdete zde: https://tschopl.cz/sluzby/

Regresy zahraničních sociálních pojistitelů

/v /od

S ohledem na dikci § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel, je zřejmé, že má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému

  1. způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením,
  2. účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete a způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat,
  3. ušlý zisk,
  4. účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem.

Jak se ale postupuje v případě tzv. regresu vůči dalším osobám? Regres můžeme definovat jako právo požadovat po třetí osobě náhradu za (vlastní) poskytnuté plnění (např. plnění z HAV – havarijního pojištění, náklady léčení apod.).

Regresní nárok vůči českému pojistiteli odpovědnosti z provozu motorových vozidel

O regres jde také v případě, kdy zahraniční (či tuzemský) sociální pojistitel vyplatil oprávněné osobě dávku z titulu důchodového pojištění, načež se následně rozhodl nárokovat náhradu za vyplacenou dávku vůči odpovědnostnímu pojistiteli škůdce. Touto situací se přitom zabýval Nejvyšší soud již ve svém rozsudku sp. zn. 25 Cdo 589/2020, ze dne 26. 1. 2022, když s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1011/21, ze dne 29. 11. 2021, dospěl k závěru, že …zahraniční sociální pojistitel, který podle národního předpisu země, v níž působí, poskytl invalidní důchod osobě zraněné při dopravní nehodě na území ČR, nemá přímý nárok na pojistné plnění za vyplacené částky proti českému pojistiteli odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Dle mínění Nejvyššího soudu tak není možné, aby se zahraniční sociální pojistitel domáhal svých nároků vůči českému pojistiteli odpovědnosti z provozu motorových vozidel přímo, jinými slovy, regresní nárok zahraničního sociálního pojistitele vůči českému pojistiteli odpovědnosti z provozu motorových vozidel dán není. Tento závěr Nejvyššího soudu je přitom použitelný na veškeré druhy důchodových sociálních dávek, jež zahraniční sociální pojistitel oprávněné osobě vyplatil. Lhostejno tedy, zda se jednalo o dávku důchodu invalidního, sirotčího či jinou dávku obdobného charakteru.

Více se dočtete na serveru epravo.cz.

Vláda rozhodla o snížení teplot na pracovištích

/v , /od

V důsledku energetické krize, která nastala v Evropě v souvislosti s přerušením dodávek plynu po vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině, přistoupila vláda ČR k opatřením, která mají za cíl snížit spotřebu energií kvůli jejich nedostatku a jejich vysokým cenám. Právě kvůli vysokým cenám energií a zvýšení záloh na jejich uhrazení se rozhodla vláda pomoct zaměstnavatelům jedním se svých opatřeních, díky kterému můžou zaměstnavatelé výrazně ušetřit na energiích v následující topné sezoně.

Dne 26. září 2022 vláda schválila usnesením č. 813  návrh nařízení Ministerstva zdravotnictví, které mění Nařízení Vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. Nařízení vlády č. 361/2007 Sb., rozlišuje mezi různými třídami práce, pro které vždy stanovuje možnou minimální a maximální teplotu na pracovišti. Zatímco při výkonu práce s minimální fyzickou aktivitou, kam řadíme např. kancelářskou, administrativní či laboratorní práci, dojde k poklesu minimální možné teploty ze současných 22°C na 18°C. Změna nastává také u profesí vykonávaných převážně vsedě, které jsou spojeny s lehkou manuální prací rukou, jako je např. pokladní, švadlena, řidič osobního vozidla či operátor výroby, kde byla snížena nejnižší možná minimální teplota z dosavadních 18°C na 16°C. Snížení teplot se dotklo také sanitárních zařízení, kde zaměstnanci tráví zpravidla jen nepatrnou část pracovní doby. V umývárnách a sprchách bude nově možné topit pouze na 19°C z původních 22°C, popř. 25°C.  V šatnách se pro změnu sníží teplota z 20°C na 18°C a na záchodech z původních 18°C teplota klesne dokonce na pouhých 15°C.

Ačkoliv se změna může zdát zanedbatelná, umožňuje zaměstnavatelům ušetřit až deseti tisíce ročně. Samozřejmě připadají v úvahu i další opaření zaměstnavatele v boji proti vysokým cenám energií, jako je např. umožnit zaměstnancům pracovat z domova, zkrátit pracovní dobu či změnit prostory pracoviště, to však již záleží čistě na úvaze zaměstnavatele.

Znění nově přijatého opatření o snížení teplot na pracovištích může efektivně pomoct zaměstnavatelům se snížením výdajů na jejich činnost, nicméně nemění nic na povinnosti zaměstnavatele vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům na pracovišti.

NFT’s z pohledu autorského práva

/v /od

Fenomén NFT’s (Non-fungible tokens)

Token chápeme jako digitální jednotku, která si uchovává vlastnosti a hodnoty ve formě počítačového kódu. Příkladem mohou být běžné peníze nebo bitcoin. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se jedná o zastupitelný token, který je možné nahradit např. za jiné peníze v téže hodnotě.

Nezastupitelným tokenem je právě tzv. NFT, non-fungible token, u kterého je směna nepřípustná, a to z důvodu jeho jedinečnosti. Za jeho pomoci je možné certifikovat jak digitální média nehmotná jako např. videozáznam, hudba, tweety, tak hmotná, jehož příkladem může být třeba obraz či socha. Hmotné aktivum však musí být digitalizováno. Zajímavostí je, že původní předmět může i po jeho zániku stále existovat v digitální podobě. V současné době však můžeme pozorovat propojení těchto NFT‘s a módních předmětů. Názorným příkladem může být společnost Nike, která má zapsaný patent, který je s to propojit fyzický pár bot a jeho identickou virtuální kopii. Výhodou nezastupitelných tokenů je jistě skutečnost, že mohou zabránit neoprávněným zásahům, neboť jsou schopny rozpoznat originální digitální obsah. NFT dokážou hledat záznamy o transakcích konkrétních tokenů, díky čemuž je možné kontrolovat, kdo a jak s daným autorským dílem nakládá.

Sama světová organizace duševního vlastnictví snahy týkající se zjednodušení pravidel regulace a snazší a efektivnější sjednávání podmínek získání licencí podporuje. Příkladem může být úspěšný projekt Blockchain Task Force.

Ačkoliv může toto téma znít zezačátku poměrně komplikovaně, do budoucna tomu tak jistě nebude, neboť technologie NFT‘s zažívá v současné době velký „boom“, a je tedy pravděpodobné, že pojem nezastupitelných tokenů bude stále více skloňován, a to i ve vztahu k právu autorskému.

Přenosy dat v ohrožení?

/v /od

Rozsudkem C-311/18 ze dne 16. července 2020 (známým též jako rozhodnutí Schrems II) zrušil Soudní dvůr Evropské unie pro rozpor s evropskou právní úpravou ochrany dat (GDPR) tzv. systém Privacy Shield (Štít soukromí), jenž umožňoval přenos dat mezi správcem v Evropské unii a jejich zpracovatelem v USA. Nově tak bude předávání dat do USA možné výhradně za použití standartních smluvních doložek, jejichž použití soud nevyloučil.

V rámci řízení o předběžné otázce byl Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) povolán posoudit soulad systému ochrany přenosů dat mezi správcem v EU a zpracovatelem v USA známým jako tzv. Privacy Shield (Štít soukromí) s úrovní ochrany osobních dat vyžadovanou právními předpisy Unie, především pak nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 (tzv. GDPR). V řízení pak SDEU dospěl k závěru, že současná ochrana dat prostřednictvím systému Privacy Shield již není dostatečná, v důsledku čehož Privacy Shield bez náhrady zrušil.

Nadále již tedy není možné předávat data a osobní údaje z EU do USA za pomoci Privacy Shield, když jedinou možností k předání dat zůstaly standartní smluvní doložky, jejichž platnost soud svým rozhodnutím nezrušil, třebaže jejich použití podmínil testem přiměřenosti (proporcionality). V praxi tak bude správce při předání dat povinen sám vyhodnotit, zda záruky ochrany a ochranná opatření obsažená ve smluvních doložkách poskytují srovnatelnou úroveň ochrany zaručenou GDPR a Listinou základních práv EU. Pokud by tak správce dat neučinil a data poskytl, vystavoval by se riziku uložení správních pokut či jiných sankcí právě v režimu GDPR.

Rozsudek SDEU citelně zasáhl tisíce amerických společností, mezi jimi také Amazon, Google, či Meta, které účinky rozhodnutí ztratily status bezpečného zpracovatele osobních údajů ve třetí zemi v režimu Privacy Shield. Právě poslední jmenovaná společnost provozující mimo jiné sociální sítě Facebook a Instagram vyjádřila v této souvislosti obavy, když uvedla, že „pokud by se nemohla spolehnout na nové nebo stávající dohody k přesunu dat, pak by pravděpodobně nebyla schopná nabídnout řadu svých nejvýznamnějších produktů a služeb, včetně Facebooku a Instagramu, v Evropě“. V současné době tak evropští regulátoři ve spolupráci s odborníky s USA přepracovávají nařízení o tom, jak evropská data do USA přenášet, aby byla zachována jak ochrana soukromí, tak veřejný zájem v podobě národní bezpečnosti.

Nekonečný příběh skončil, novela pandemického zákona byla přijata

/v /od

I přes všechny obstrukce se nakonec Poslanecké sněmovně podařilo schválit novelu pandemického zákona, která má reagovat na aktuální epidemiologickou situaci a také poskytnout lepší právní podklad pro mimořádná opatření. Právě nedostatek zákonného podkladu byl také důvodem pro zásahy Nejvyššího správního soudu do mimořádných opatření. V tomto článku se tedy podíváme na některé aspekty této novely.

Rozšíření možností vydávat mimořádná opatření

Ministerstvu zdravotnictví se rozšíří možnosti pro vydávání mimořádných opatření díky širšímu a konkrétnějšímu výčtu činností, které bude možné regulovat. Jedná se tak o činnosti vykonávané jak v provozovně, tak i mimo ni. Do první kategorie spadá např. činnost tržnice, zoologické či botanické zahrady, muzea, galerie, hradu či zámku, knihovny, hvězdárny, planetária, různých představení, slavností, festivalů, trhů, veletrhů, výstav či příměstských táborů. Mezi činnosti provozované mimo provozovny patří služby vykonávané přímo u zákazníka jako kadeřnictví, kosmetika, manikúra, pedikúra a také taxislužba.

Dále bude možné regulovat provoz vnitřních a vnějších sportovišť, omezit konání soukromých akcí, kde se setkává více lidí na jednom místě. Je vhodné zde připomenout, že Nejvyšší správní soud právě nedávno zrušil opatření o omezení činnosti klubů, diskoték a stravovacích zařízení, protože k němu Ministerstvo zdravotnictví nemělo zmocnění. Díky této novele by se už podobný výsledek pro stát neměl před soudy opakovat.

Různé způsoby pro oznámení izolace

Novela ale nekončí pouze u rozšíření pravomocí ministerstva. Nově bude možné nařídit testování nejen pro zaměstnance, ale také i pro podnikatele, studenty a žáky. Izolaci po pozitivním testu bude možné nařídit ústně nebo písemně, a to i pomocí prostředku komunikace na dálku, například zprávou SMS. Novela také představuje kontrolní systém takto nařízené izolace, kdy je možné požádat do 3 dnů od oznámení o její přezkum. Takto nařízená izolace musí být do 3 dnů přezkoumána a pokud není důvodná, může jí krajská hygienická stanice zrušit.

Rozhodování právnických osob

Další novinkou je úprava rozhodování orgánů právnických osob. Pokud se členové orgánu právnické osoby nemohou kvůli nějakému mimořádnému opatření osobně sejít, může takový orgán rozhodovat mimo zasedání v písemné formě nebo za pomocí technických prostředků, a to i v případě, že to společenská smlouva nebo stanovy nepřipouští.

Účinnost novely

Je třeba zdůraznit, že schválením této novely nezačnou všechna výše uvedená omezení platit. Samotný pandemický zákon tyto konkrétní opatření neobsahuje a dané aktivity sám neomezuje. Slouží jako základ pro případné vyhlášky Ministerstva zdravotnictví, které budou reagovat na konkrétní situaci.

Jedním z důvodů přijetí novely byla i skutečnost, že platnost zásadních ustanovení pandemického zákona, která slouží právě jako podklad pro vydávání mimořádných opatření, byla časově omezena na konec února. Bez novelizace by tento zákonný podklad automaticky zmizel a vláda by v případě potřeby musela znovu vyhlásit nouzový stav.

Původní vládní návrh počítal s neomezenou platností těchto ustanovení s tím, že vývoj pandemie je neodhadnutelný a jakmile to v budoucnu bude třeba, lze stav pandemické pohotovosti ukončit usnesením Poslanecké sněmovny. Tento postup se ale setkal s kritikou. Ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou je proto platnost opatření znovu omezena, tentokrát do konce listopadu.

Žádný legitimní důvod rozdílného zacházení

/v /od

Nejvyšší správní soud část sporného opatření spolu s argumenty navrhovatele přezkoumal a určil, že bod I čl. 18 mimořádného opatření je v rozporu se zákonem, neboť s navrhovatelem (potažmo i dalšími osobami s naměřenými protilátkami) bylo zacházeno rozdílně než s osobami, které se nechaly očkovat či nemoc prodělaly.

Při posouzení, zda došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Listiny „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech“ soud zkoumal, zda šlo o různé subjekty, které se nachází ve stejné či obdobné situaci, dále zda je s těmito subjekty zacházeno rozdílným způsobem a jestli jde zacházení této skupině k tíži a zda má takové zacházení legitimní cíl.

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že Ministerstvo zdravotnictví žádný legitimní důvod odlišného zacházení s osobami očkovanými či vyléčenými a osobami s laboratorně naměřenými protilátkami nemělo. Z napadené části mimořádného opatření bylo také, jak již bylo výše uvedeno, zřejmé, že s navrhovatelem bylo nakládáno rozdílně a takové zacházení šlo jen a pouze k jeho tíži, neboť markantním způsobem zasahovalo nejen do jeho sociální sféry.

Nejvyšší správní soud tedy shledal, že mimořádné opatření v čl. I bod 18 bylo v rozporu se zákonem a stanovil Ministerstvu zdravotnictví povinnost k zaplacení nákladů řízení.

K aktuálnímu stavu ochrany oznamovatelů (tzv. whistleblowerů)

/v , /od

Ačkoliv Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR zákon na ochranu oznamovatelů (tzv. whistleblowerů) doposud neschválila, došlo k 17. 12. 2021 k uplynutí dvouleté transpoziční lhůty směrnice o ochraně oznamovatelů. V důsledku toho získává směrnice tzv. přímý vertikální účinek. Práva a povinnosti plynoucí ze směrnice se tak stávají přímo použitelnými a závaznými. 

Uplynutí transpoziční lhůty 

V oběžníku naší advokátní kanceláře č. 7/2020 jsme vás informovali o stavu procesu schvalování zákona o ochraně oznamovatelů (tzv. whistleblowerů). V současné době je návrh předmětného zákona projednáván ve výborech Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a finální podoba zákona, jakož i okamžik jeho schválení, zůstává nejistý. 

Dne 17. 12. 2021 však uplynula tzv. transpoziční lhůta, tedy lhůta, v rámci které musí být obsah směrnice EU, v tomto případě směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále jen „směrnice o ochraně oznamovatelů“), přenesen do vnitrostátního práva jednotlivých členských států. Navzdory uplynutí transpoziční lhůty se přes opakované snahy Ministerstva spravedlnosti nepodařilo obsah směrnice do českého práva implementovat, čímž směrnice o ochraně oznamovatelů získala tzv. přímý (bezprostřední) vertikální účinek. 

Přímý vertikální účinek směrnice znamená, že se obsahu neimplementované směrnice EU můžou vůči členskému státu dovolávat jednotlivci, kterým směrnice přiznává konkrétní práva. Současně je zapotřebí, aby v důsledku opožděné či vadné implementace směrnice byly zájmy či právní postavení jednotlivce přímo dotčeny. Pojem stát je přitom v souvislosti s nepřímým účinkem směrnice nezbytné vykládat extenzivně. Státem se tak rozumí nejen soustava orgánů členského státu, ale rovněž veškeré subjekty veřejného práva, nad kterými členský stát vykonává kontrolu. 

Práva a povinnosti plynoucí ze směrnice o ochraně oznamovatelů 

Hlavní důvod pro přijetí směrnice o ochraně oznamovatelů představuje ochrana veřejného zájmu v rámci EU (zadávání veřejných zakázek, poskytování finančních služeb, ochrana životního prostředí, ochrana spotřebitele etc.), přičemž směrnice vychází z myšlenky, že se osoby o ohrožení či poškození veřejného zájmu dozvídají zpravidla při výkonu zaměstnání či jiné obdobné činnosti. Cílem směrnice o ochraně oznamovatelů je pak poskytnout dostatečnou ochranu osobám, které takové poškození (či pouhé ohrožení) veřejného zájmu kvalifikovaným způsobem oznámí. 

Směrnice předně stanoví zaměstnavatelům povinnost vytvořit tzv. „vnitřní kanály“, prostřednictvím kterých může osoba disponující informacemi o ohrožení či porušení veřejného zájmu učinit oznámení. Vnitřní kanály mohou být provozovány jak interní osobou (např. zvlášť určeným zaměstnancem), tak osobou stojící vně zaměstnavatele. Vedle vnitřních kanálů přináší směrnice rovněž možnost využít tzv. „extérních kanálů“ (v současnosti již Ministerstvo spravedlnosti spustilo externí oznamovací systém EOS) či za splnění určitých podmínek může oznamovatel své oznámení zveřejnit. 

Státům pak ze směrnice plyne povinnost přijmout nezbytná opatření zakazující jakoukoliv formu odvetných opatření, které by zaměstnavatel mohl vůči oznamovateli uplatit. Za odvetné opatření směrnice považuje např. převedení oznamovatele na nižší pozici nebo nepovýšení, diskriminaci, znevýhodňující nebo nespravedlivé zacházení, jakýkoliv nátlak zastrašování, obtěžování nebo ostrakizaci či uložení nebo použití disciplinárních opatření, důtky či jiných sankcí včetně finančního postihu. 

Konečně směrnice zakotvuje povinnost zachovávat v tajnosti totožnost oznamovatele či povinnost zaměstnavatelů vést záznamy o obdržených oznámeních. 

Hledání ztraceného dodavatele: Odpočet DPH a jeho podmínky

/v , /od

Soudní dvůr Evropské unie rozhodl v rozsudku ze dne 15. 12. 2021 ve věci C-154/20 spor dvou senátů Nejvyššího správního soudu o výklad podmínek na přiznání práva na odpočet DPH. Rozsudek měl vyřešit otázku, jestli uznat nárok na odpočet DPH, pokud žadatel neprokáže, kdo byl jeho skutečný dodavatel.

Smysl nároku na odpočet DPH 

Daní z přidané hodnoty má být zatížen pouze koncový zákazník, který se zakoupeným zbožím nepodniká. Touto daní nemá být zatížen obchod mezi podnikateli a nemá tak ovlivnit jejich příjmy a výdaje. Pokud plátce DPH (podnikatel) koupí zboží nebo službu od dalšího plátce a toto zboží dále použije pro svoji ekonomickou aktivitu, může si částku odpovídající DPH zaplacenou svému dodavateli odečíst. Tento princip se nazývá princip daňové neutrality a je na něm založen unijní systém DPH. 

Pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet DPH je nutné splnit tzv. podmínky hmotněprávní a formální povahy. Hmotněprávní podmínky jsou následující: žadatel je osobou povinnou k dani, zboží nebo službu dodala nebo poskytla jiná osoba povinná k dani a žadatel toto zboží nebo službu použil na výstupu pro účely zdanitelných plnění. Mezi formální podmínky řadíme splnění nároků na podobu faktury (která tak má obsahovat např. datum vystavení, identifikaci osoby dodávající zboží, identifikaci daného zboží apod.). 

Uvedením skutečného dodavatele na faktuře splní žadatel jednu z formálních podmínek. V předchozích rozhodnutích však Soudní dvůr dospěl k závěru, že princip neutrality DPH vyžaduje, aby správce daně přiznal žadateli nárok na odpočet, i když nesplnil některé formální podmínky. Patří mezi ně i uvedení skutečného dodavatele? Právě tato otázka byla předmětem celého sporu. 

Rozdílné názory na důkazní břemeno 

Celý příběh začal čtvrtým senátem Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ve věci Stavitelství Melichar dospěl k závěru, že podle praxe Soudního dvora vyžaduje zásada neutrality DPH, aby byl odpočet DPH uznán i daňovému subjektu, který neprokázal, že dodavatel uvedený na faktuře je dodavatelem skutečným. 

Stejně jako Stavitelství Melichar i společnost Kemwater ProChemie nedokázala prokázat, kdo byl jejím skutečným dodavatelem a kvůli tomu jí správce daně neuznal nárok na odpočet. 

Kasační stížnost však vyřizoval senát první, který s výkladem čtvrtého senátu nesouhlasil (argumentoval, že rozsudek u Stavitelství Melichar je v rozporu s předchozí praxí Nejvyššího správní soudu a opírá se o rozhodnutí Soudního dvora, které představují excesy a nejsou převládajícím názorem). Obrátil se proto na rozšířený senát, jehož úkolem je sjednotit rozhodování různých senátů, kteří se navzájem neshodnou. Rozšířený senát na základě toho podal předběžnou otázku Soudnímu dvoru, kde poukázal na rozporuplnost v rozhodovací praxi a požádal o rozhodnutí, který z těchto dvou názorů je správný. 

Závěry Soudního dvora 

V rozsudku ze dne 15. 12. 2021 ve věci C-154/20 dospěl Soudní dvůr k závěru, že i když může být nárok na odpočet přiznán i osobě, která nesplnila určité formální podmínky, je situace jiná, pokud nesplnění těchto formálních podmínek mělo za následek nemožnost prokázat splnění některé podmínky hmotněprávní. 

Pokud se nepodaří identifikovat skutečného dodavatele a žadatel nepodá důkaz, že tento dodavatel byl osobou povinnou k dani nebo to správce daně nemůže zjistit ze skutkových okolností, musí být nárok na odpočet DPH odepřen. Mezi skutkové okolnosti prokazující postavení dodavatele patří např. objem a cena zboží či služeb, ze kterých lze s jistotou dovodit, že roční obrat překračuje částku, do které by byl dodavatel osvobozen od daně a že je tento dodavatel nutně v postavení osoby povinné k dani. 

Stále není vše jasné 

Jak se tedy postavit k tomuto závěru? Lze pouze na základě vysoké ceny obchodovaného zboží uznat nárok na odpočet, i když dodavatele neznáme, protože kvůli vysoké ceně nemohl být osvobozen od daně? Tato otázka pořád není dostatečně vyjasněná a bude záležet na tom, jak rozsudek vyloží rozšířený senát, který otázku podal.